Na rozjezd nové turistické sezóny 2020 jsme zvolili nenáročnou, 15 km dlouhou trasu skalnatou oblastí Máchova kraje, která spadá pod CHKO Kokořínsko. Celkové stoupání představovalo pouhých 337 metrů a nejvyšší bod ležel pouhých 429 metrů nad mořem. Tudíž se rozhodně nejednalo o žádnou horskou turistiku, ale o poklidnou procházku nížinnou krajinou.
Výškový profil trasy
Našim výchozím bodem byla malá vesnička Pavličky (266 m. n. m.), vzdálená přibližně 70 km od našeho pražského bydliště. Vzhledem k zimnímu období (9.2.2020) jsme procházku začali až v půl desáté dopoledne, kdy již zplna svítilo slunce. Takto dopoledne na místním malinkém parkovišti Čapský důl, které obsahovalo místo pouze pro čtyři auta, parkovalo při našem příjezdu naštěstí jen jediné auto, takže jsme měli zaparkováno hned bez jakýchkoliv problémů. Parkoviště není placené a nachází se pouze pár metrů od prvního rozcestníku – Pavličky.
Výchozí bod – vesnička Pavličky
Od rozcestníku jsme si na začátek udělali krátkou zacházku a vydali jsme se po modré značce ke dvěma 500 metrů vzdáleným skalním reliéfům. Na pravé straně začátku skalní soutěsky byl reliéf Krista, naproti němu pak reliéf Panny Marie s dítětem. Poté, co jsme si podobizny vytesané ve skále prohlédli, jsme se vrátili stejnou cestou zpět na hlavní silnici a napojili se na červenou značku, která nás dále provázela první polovinou naplánované trasy.
Skalní reliéfy Krista a Panny Marie
Cesta vedla lesem, většinou po rovince nebo pozvolně do kopce, přes rozcestníky Pod Čířem a Velká Řebčice.
Posledních několik set metrů před rozcestníkem U Martinské stěny trasa vedla po úbočí skalnatého masivu, jež poskytovala krásný výhled na okolní kopce. Cesta zde byla dost široká, avšak na jedné straně byla často lemovaná příkrým svahem poměrně do hlubokého údolí, což by nemuselo dělat dobře osobám trpícími výškovými závratěmi. My jsme však tuto část cesty zvládli přejít velmi hravě a už jsme byli zmiňovaného rozcestníku U Martinské stěny.
Dále jsme pokračovali stále po červené značce, abychom si udělali druhou krátkou zacházku k rozcestníku U Husí cesty – Pod husou, kde se nachází Pomník Járy Cimrmana. V jeho těsné blízkosti stál také přístřešek, což nám přišlo docela vhod, jelikož hodinky ukazovaly půl 12. Tak jsme se rozhodli přístřešku využít a na chvíli se zde zastavit a poobědvat. Na únor bylo nezvykle teplo, kolem poledne teploměr ukazoval 8 °C a nefoukal téměř žádný vítr, takže nám nedělalo velký problém si zde v klidu vychutnat náš croissantový oběd s horkým čajem z termosky.
Odpočívadlo u Pomníku Járy Cimrmanna
Po občerstvovací přestávce jsme se vydali stejnou cestou zpět k rozcestníku U Martinské stěny. V této části trasy jsme potkali několik skupinek lidí s krosnama a „plnou polní“, kteří však šli jinou trasou než my, takže jsme se ani nedozvěděli, kam měli namířeno. My jsme tedy pokračovali k dalšímu rozcestníku, tentokrát to byl Kostelíček. Zde následovala naše poslední odbočka od hlavní trasy, a to ke dvěma trampským místům. Prvním z nich byla jeskyně Krápník, druhou o něco málo vzdálenější představovala jeskyně Tisícový kámen. U obou jeskyní bylo pod skalním převisem dost místa pro bivakování několika lidí a nacházela se tam také dvě ohniště.
Trempské jeskyně Krápník a Tisícový kámen
Od Kostelíčku jsme pokračovali po zelené přes rozcestník Kostelec, kolem stejnojmenného kopce (Kostelec 433 m. n. m.), dále pak k rozcestníku Obrockou cestu, U Kamenných schodů až na rozcestí Čap – skalní vyhlídka. Uprostřed plochého kamene se zde tyčí skála nazývaná Čapí palice. Toto vyhlídkové místo bylo hlavním bodem naši trasy a díky slunečnému počasí a jasnému nebi nám poskytlo daleký výhled do širokého okolí zalesněných kopců.
Cesta od skalního hradu Čap představovala nenáročný sestup světlým lesem. Na této části trasy jsme již potkali několik párů jednodenních turistů, kteří zřejmě směřovali na námi právě opuštěné vyhlídkové místo s Čapskou palicí. Cesta vedla po žluté značce k rozcestí Čapský důl, poté po modré kolem studánky (zastřešenou, avšak nikoliv s tekoucí, ale stojatou vodou) až k výchozímu parkovišti.
Zpátky u auta jsme byli o půl třetí, takže i s asi 15 minutovou pauzou na oběd nám výlet zabral 5 hodin pohodové chůze. Malé parkoviště se po dobu našeho výletu zaplnilo dalšími 3 auty, několik aut stálo také již na kraji přilehlé silnice. Po celý den nám svítilo sluníčko, takže jsme nebyli promrzlí, ale naopak jsme pouze načerpali energii ze slunečních paprsků a klidné přírody.