Karanténa je v plném proudu a Velikonoce můžeme strávit minimálně 2 metry vzdálení od sebe. Co takhle vyrazit zase mimo civilizaci a neřešit tyhle trable dnešních dní. Domluvili jsme se s Lucií a potkali se na půli cesty mezi Prahou a Olomoucí.
Startovali jsme v Říčkách v Orlických horách. Pěkná malebná vesnička, která skrývá svůj vlastní Bikepark, lyžařský areál v zimě, spoustu cyklotras a modrou, zelenou a žlutou turistickou trasu.
Naše okružní cesta začíná na parkovišti u kostela Nejsvětější trojice, kde rovnou navazujeme na zelenou turistickou značku a scházíme z kopce do údolí k řece Říčce. Zelená značka nás bude provázet zhruba půlku dopoledne a po rychlém sestupu cesta stále stoupá. Nejdříve po asfaltu, později již jenom lesem až na Mezivrší – rozcestí. Cesta byla příjemná a ač se z rána nezdálo, sluníčko nám hřálo na cestu, takže bylo potřeba doplňovat tekutiny 🙂
Nahoře jsme se mohli vydat Jiráskovou cestou, hřebenovkou, která prochází kolem celé řady pěchotních srubů nebo vyměnit zelenou za žlutou a sejít zase dolů až do Neratova. Naše trasa byla již předem naplánována, takže mé pokusy vydat se kolem bunkrů zůstaly u jednoho krátkého odskoku k pěchotnímu srubu „U silnice“ a dálší kus naší trasy vedl po žluté do Neratova.
Do Neratova vede cesta zase zhruba půl na půl lesem a po asfaltu. Silnice je kousíček na začátku a spíš až u Neratova, kde již procházíme kolem usedlostí starších, novějších, většinou velikonočně vyzdobených. Dívají se na nás trošku divně, když procházíme vesničkou v rouškách a šátcích. Že by se to sem nedostalo?
V Neratově je velkým lákadlem kostel Nanebevzetí Panny Marie, který má od roku 1990 rekonstruovanou střechu po požáru. Aktuálně má celá loď prosvětlení „zhůry“ prosklenným stropem, který vypadá fakt úžasně. Nic se ale nemá přehánět, musíme pokračovat dál, protože máme hlad.
Oběd jsme si naplánovali do přístřešku u Elišky. Prvního přístřešku od Neratova po modré značce. Už bylo potřeba, dál bychom nedošli, bez jídla. Půlhodinové dočerpání posledního piva, ulehčení batohů od jídla a zatvrdnutí nohou odpočinkem muselo jednou skončit, takže jsme se posilnění vydali dál.
Modrou značku jsme kopírovali až na vyhlídku na Vysoký Kořen, odkud nám krásné počasí nabídlo pěkné výhledy na celé údolíčko. Modrá značka nás ale neopouští a provází nás až na rozcestí U Černodolské rezervace, odkud plynule navazujeme na červenou turistickou.
Na červené je současně vedena Naučná stezka Opevnění Rokytnicko, takže jsem se konečně dočkal a taky se na chvíli zastavíme u zajímavých staveb. Na dalším rozcestí je velký ukazatel na pevnost Hanička. Jdeme se samozřejmě podívat.
Bohužel byla Hanička zavřená, takže jediné, co jsme mohli, bylo zkontrolovat pod hlavní bránou, jestli je Hanička hlídaná tankem nebo ne. Obdivovali jsme taky venkovní altán Hanička, kde se dá skupinově posedět možná i přespat 🙂 a také opékat buřty na ohni.
Druhým směrem od rozcestí vedla jen naučná stezka a doplňovala pevnost o další objekty. Ať už to byl velký dělostřelecký srub, ne nepodobný tvrzi v Dobrošově, nebo menší dělostřelecká věž a pěchotní sruby. Některé jsou v dobrém stavu, některé v trošku horším stavu. Přesto ale zajímavá pokoukaná. Došlo i na zkoumání vnitřku srubů skrz vzduchové výpusti.
Pokračovali jsme dál po červené značce lemované pěchotními sruby v různých stavech celistvosti. Do některých jsme mohli nakouknout, do některých to už nebylo možné. Cesta nás zavedla až na Annenský vrch, kde se nachází 17 metrů vysoká kruhová rozhledna. Na vrcholu je možné vidět do všech směrů, převážně pak na Orlické hory, Králický Sněžník, Rychnovsko a Žamberecko. Počasí nám pořád přálo, takže i tady stály výhledy za to.
Pod Annenským vrchem jsme znovu přesedlali na modrou značku, která nás už měla dovést zpátky do Říček. Cestička lesem již vedla hřebenovitým způsobem, mírně nahoru, mírně dolů a pořád dokola, až na svah, ze kterého jsme (skoro) viděli parkoviště, kde kotvíme. Přišli jsme z druhé strany řeky Říčky a museli jsme znovu sejít až k ní do údolí, abychom již naposledy změnili turistickou značku na zelenou. Tedy už to ale známe, protože, to je jediný kousek cesty, který opakujeme.
Mých narozeninových 27,5 km (podle mapy je to jen 24,5 km, tak to jsme asi 3 km nachodili kolem bunkrů, pevností a na rozhledně) jsme ušli za zhruba 8 a půl hodiny. Ale nikam jsme se nehnali, hodně jsme strávili v bunkrech a opevněních a taky při jídle 🙂 Naštěstí nám počasí celý den přálo a skoro nikoho jsme celou cestu nepotkali, což zvedlo zážitek minimálně u Haničky.