V minulé části jsme se prokousali prvními nezdary naší expedice. Párkrát jsme použili špatný autobus, pak nám pro změnu počasí neulehčovalo naší cestu. Do spacáků jsme ulehali sice v chladu, ale rozhodně ne v takovém, v jakém jsme se probudili ráno dalšího dne.
DEN TŘETÍ
Ráno bylo extra chladné, o to horší bylo, že zase pršelo. To se nám bude blbě balit stan. Každopádně tak daleko jsme ještě nebyli, museli jsme se nejdříve nasnídat a to nám s jedním vařičem chvíli trvalo. V mezičase čekání na vařič, jsme si zaskočili do hlavní budovy na toaletu a provedli ranní hygienu. No co vám budu povídat, ani cesta na záchod nebyla příjemná, protože foukal studený vítr.
Déšť přestal akorát po naší snídani, takže jsme mohli relativně v pohodě sbalit dům a připravit se na cestu. Dnes nás čekalo kilometrů malinko více. A to nemluvím o tom, že mapa denní trasy, kterou dávám je až ta finální kterou jsme opravdu šli. Plány byly malinko jiné (a delší). Po úspěšném sbalení jsme šli ještě do budovy napěchovat lahve vodou a umýt nádobí, přičemž se zase mezitím rozpršelo. Ještě chvíli jsme počkali v budově jestli se počasí nevylepší.
Když přestalo pršet, neváhali jsme a vyrazili směrem na Gjendesheim, nicméně naším cílem bylo stanovat pod horou Besshøe, na kterou jsme další den chtěli vylézt a z ní pak pokračovat až do Gjendesheimu. Takový byl původní plán, který jsme předchozí večer malinko upravili podle počasí, které nás ten den potká. Při pěkném počasí to s Besshøe riskneme, při škaredém půjdeme co nejblíž přímo do Gjendesheimu, odkud bychom jeli lodí do kempu Memurubu (ano, na jezeře Gjende funguje převozník, o něm povím později).
Když jsme našli tu správnou cestu vedoucí z Glitterheimu naším požadovaným směrem, narazili jsme na první „opravdový“ a pořádný most přes řeknu. Tyto, řekněme, visuté mosty jsou pro turisty stavěny v letních měsících, kdy ledovce a sněhové vrstvy roztají a místo pevného (zmrzlého) podloží musíte přebrodit divokou řeku. Hned za řekou nás čekal další kamenitý výšlap na kopec. Po cestě nám začalo několikrát výrazně mrholit. Opět, jako předešlý den, by déšť až tolik nevadil, jako když ho proti vám žene silný a chladný vítr. Když zrovna nepršelo, tak jako na potvoru ani nefoukal vítr, takže jsme na začátku trasy jako blbci pořád sundávali bundu a nahazovali bundu. Pak už jsme se na to vykašlali a bundu jenom rozepínali, abychom trochu větrali. Ty pauzy nás neustále zdržovaly
Vůbec nikoho nepřekvapí, že horizont skrýval další horizont, takže nikoho nepřekvapí, že jsme z toho stoupání byli zase zpruzení. Měli jsme vystoupat zase do nějakých 1700 m.n.m., naštěstí pak už vedla cesta z kopce nebo po rovince. Svačinu jsme si chtěli dát na tom posledním horizontu, ale kvůli dost silnému větru jsme tuto, dá se říct, obědovou svačinu stáhli na co nejrychlejší pauzičku o tyčinkách a sušeném masu. Kvůli vydatnému dešti jsme se opět s Péťou navlíkli do pončo pláštěnek, ale v tom větru to byl spíš nepřítel než pomocník.
Cesta z kopce byla mnohem příjemnější, i když pršelo. Kilometrů jsme za sebou měli zatím málo a pořád nás čekala pořádná cesta. Tentokrát jsme se nenechali odradit deštěm a snažili si udržet dobrou náladu. Tu nám později vylepšilo i počasí, které roztrhlo mraky, ukázala se modrá obloha a výhled zpátky na jezero Russvatnet s horským pozadím, zalitým sluncem nám poprvé ukázal tu krásu Norska (takovou tu z Google, když hledáte před dovčou, co Vás čeká :-)). S pěkným počasím jsme si začali všímat i okolní zvěře, teda zatím jednoho stáda ovcí, které se různě kolem nás páslo nebo poléhávalo na trávě.
Cesta nás po dalším visutém mostku svedla až na břeh jezera Russvatnet podél kterého cesta pokračovala až k rybářské kolonii na konci jezera, kde na nás čekal další most, tentokrát podstatně větší. U jezera na pláži jsme chtěli stanovat, ale nakonec jsme pokračovali dál, což nám hned po překročení na druhý břeh dalo počasí zase sežrat. Tak jak jsme se radovali, že jsme odpoledne docela vyschli, tak jsme to při výstupu k dalšímu horizontu pěkně schytali. Začalo pršet, tak jak ještě předtím nepršelo a když jsme nadávali na déšt s větrem, který nás stíhal předchozí den a půl, tak v tu chvíli jsme chtěli přesně ten. Bohužel asi bylo potřeba protřepat mraky a tak nás během 5 minut promočil déšť až na kost a z dobré nálady se opět při stoupáku vyklubala nálada pod (promočeného) psa.
Po asi třetím (nebo čtvrtém) horizontu jsme se dostali až k jezeru Bessvatnet, kde asi na půlhodiny přestsalo pršet, tak jsme vzali hned první místo u rybářské boudy v závětří a postavili přístřešky. Jen co jsme zalezli do stanů a začali připravovat večeři se znovu rozpršelo. Po dalším, skoro celém, propršeném dni, který jsme měli ujít za 6 hodin a nám to zase trvalo 8 a půl jsme se rozhodli, že na Besshøe další den nepůjdeme, vzhledem k počasí bychom z vrcholu stejně nic neviděli, tak raději ušetříme den a necháme si ho, pro jistotu, na Galdhoppingen, protože na ten musíme vylézt stoprocentně.
DEN ČTVRTÝ
Probrali jsme se do větrného počasí, alespoň nepršelo. Venku svítilo slunce, tak jsme vytáhli solární panel a využili čas k nabití elektropřístrojů. Vyvěsili jsme věci, které přes noc neuschli a posnídali. Vítr a slunce pomohl k tomu, že mokré věci už nebyly mokré a mohli jsme se převléct, sbalit se a vyrazit. Besshøe byla pořád v mracích, tak naše cesta směrovala nahoru na vrchol Veslfjellet, který není tak vysoko a pokračovat budeme do kempu Memurubu.
Během výstupu se začalo rozjasňovat ještě více a čím výš jsme byli, tím více silný vítr foukal, jinak bylo teplo. Klepu na kámen (na dřevo ne, tam žádné nebylo), aby nám to vydrželo. Vystoupali jsme do 1700 m.n.m (to je nějaká prkletá výška :-)) na první z vyhlídek a mohli se pokochat nádhernými pohledy na Gjendesheim (kemp kam už nemáme namířeno), vidíme převozníka na jezeře, a vidíme Veslfjellet, který je ještě po hřebenu ještě dalších 50 metrů výš než jsme my. Co jsme nevěděli, že nás čeká něco horšího než stoupák.
Po vyfocení výhledů, vrcholových selfie a dalších údržbových a svačinových chvílích jsme se vydali na ten nejhorší sestup, který jsme mohli čekat. Sestupovalo se docela dost prudce po skále a kamenech, které lemovaly klesající hřeben, takže zakopnout či uklouznout doleva znamenalo něco málo přes 800 výškových metrů volným pádem do jezera Gjende a doprava to bylo o něco lepší, jen 400 výškových metrů volným pádem do jezera Bessvatnet. V horším případě člověk přibral ještě několik kamenů s sebou, no nic moc hezkého. Sestup nám trval strašně dlouho i kvůli strachu z výšek některých členů expedice a taky proto, že někteří museli nasazovat vlastní život pro záchranu padajících hliníkových lahví z Decathlonu. Jediné za co můžeme děkovat, že nám ten den nepršelo a že skály a kameny byly suché, protože jinak bychom sestupovali ještě teď. Nevýhodou hezkého počasí byl nával turistů, kteří bohužel ve velké převaze šli všichni proti nám a jak to tak bývá, když budeš pořád čekat než projdou ti proti tobě, nikam se nedostaneš, takže vždycky na tom nejužším místě se potkali dva proudy turistů a ani jeden nechtěl čekat. Naštěstí se nikou nic nestalo. ve 1400 m.n.m. když jsme měli za sebou celý sestup (byli jsme na břehu jednoho jezera a 400 metrů nad břehem druhého jezera) jsme si dopřáli svačinu a analyzovali další postup.
Jako na potvoru cesta vedla zase nahoru, ale my se na to těšili. Raději nahoru, než znovu sestup po těch skalách. Stoupali jsme po písečné cestě, občas s přechodem po sněhu, až jsme se dostali k horizontu, který ke všemu překvapení skrýval další horizont. Ještě z Veslfjelletu jsme viděli náhorní jezero, ke kterému jsme se blížili. To už se začal den překlápět do pozdějších odpoledních hodin a turistů proti nám výrazně ubývalo. Už jsme naráželi jen na jednotlivce či občasnou menší skupinku turistů. Ono taky pokud měli všichni naplánovaný přechod z Memurubu do Gjendesheimu, tak je čekal náročný výstup po skalách až na vrchol a pak prudký sešup do kempu. Cesta byla dost používaná a vzhledem k frekvenci turistů bych řekl, že to je i oblíbená destinace. Do Gjendesheimu se dá dojet autem, pak se loďkou ráno necháte převézt do Memurubu a pak se nalehko vrátíte zpátky k autu – výlet jak vyšitý. Co nás trápilo byly poslední 2 kilometry do kempu, které měly být ve znamení prudkého klesání. Naštěstí se už nejednalo sestup po skalách, ale po zakroucené prašné cestě s občasnými balvany, na kterých jsem se musel zranit podruhé a to naraženým bokem potom, co mi podjela noha na plochém balvanu.
Podle map nám měla cesta trvat krásných 5 hodin a necelou tříčtvrtě hodinu k tomu. Samozřejmě, že realita byla trošku jiná. Reálných 14,77 km nám trvalo ujít 8 hodin, takže při plánování Norských tras pozor na to, že algoritmická matematika online map počítá odlišně. Ale taky jsme to šli na těžko, s lehkým batůžkem by se šlo asi lépe.
Tento kemp byl hodně udržovaný a hlavně pozemek byl tak rozlehlý, že nebylo kde stanovat na divoko. všude kolem bylu prudké kopce, takže bychom museli zase vystoupat nahoru. Rozhodli jsme se, že si kemp zaplatíme. 150 NOK na osobu na noc. Trošku brutální cena, ale na druhou vůbec neřešili počet stanů. Kdybychom měli každý svůj rodinný stan o velikosti menšího obývacího pokoje, bude jim to fuk. Našli jsme si místečko v závětří, trošku kryté stromy, ale pořád blízko vody a před večeří jsme vyrazili konečně na pivo. Točené za 105 NOK slbovala slečna na recepci, jen zapomněla dodat, že výčep nefunguje, takže je na výběr 0,3l za 95 NOK nebo 0,5l Lomb piva speciálně pro kemp Memurubu za 145 NOK. Nebudu lhát, že jsme měli jen jedno, protože neměli. Ale i tak, kolik piv si dáte v Česku za cca 730 Kč? V Memurubu jsou to 2 piva. A když už člověk utrácí, tak si koupí velkou čokoládu za 68 NOK (mimochodem, ty čokolády jsme kupovali ještě několikrát, protože byly vážně perfektní) a lívanec za blíže nespecifikovanou cenu, protože jsme se nějak zamotali v překladu a časových nabídkách jídla. Alespoň že chutnal.
V lobby hlavní budovy měli USB huby na dobití elektropřístrojů, tak jsme ušetřili powerbanky a solární panely a nabili telefony zde. Mezitím jsme si zjistili, kde a jak se řeší přívoz, protože z Memurubu byl „krásný“ výhled na prudký stoupák, který by nás čekal další den, tak jsme chtěli mít zážitek a svézt se s převozníkem (naštěstí jen na jezeře a ne na řece Styx).
Teď k samotnému přívozu. Přívoz jezdí mezi kempy Gjendesheim, Memurubu a Gjendebu. Jízdní řády a aktuální ceny jsou na stránkách Gjende.no, kde se dá přívoz taky objednat. Bohužel není možné nakupovat na palubě lodi, ještě před naloděním jsou jízdenky kontrolovány. Co se týče ceny, platí se opět jen za osobu, krosna k osobě je tak nějak v ceně – počítá se s ní. Krosny se ukládají na přídi lodi na jednu velkou hromadu, každý si pak vezme tu svou. Velká nesporná výhoda je možnost poslat přívozem jen svou krosnu a trek ujít nalehko s malým batůžkem. Hodně lidí z Gjendesheimu, kteří dále pokračovali pěšky si nechali krosny převézt, a vyzvedávali si je v přístavu až na večer, jakmile dorazili (na lodi na to mají takové pěkné ramínko, aby se s naloďováním těžké bagáže nemuseli tahat ručně). Loď má pak prosklenou část, krytou od větru a vody a samozřejmě je možné vylézt i do patra, na menší vyvýšenou plošinu, kde se dá podstatně lépe fotit, ale fouká tam. U kapitána je pak možné si koupit pivo (nepletu-li se, tak levněji než v kempu) případně nějaké džusy a káva.
My jsme si objednali převoz z Memurubu do Gjendebu, takže jsme ještě ani nevyrazili vstříc dalšímu dni a už jsme k ušetřenému dni přidali ještě ušetřených pár hodin za 10 km treku, který si lajdácky užijeme v uzavřené lodičce. Přesto byl tento den něčím smutný. První den, kdy jsem neměl na krosně pláštěnku, pouze připnuté tenisky, pantofle a solární panel se stalo, že jedna má pantofle se rozhodla v Norsku zůstat. Ačkoliv jsme si to nedomluvili, vysmekla se mi z karabiny a já, když jsem si v kempu chtěl slavnostně přezout boty a našel jsem už jen jednu 🙁 Ten večer jsem byl smutný, protože jsem přemýšlel, kde po cestě se to mohlo stát, pro jistotu jsem prohledal kemp, ale štstí mi nepřálo. K večeři jsem si dal Jägermeistera z žalu a šel jsem spát.
V příští části se budeme loučit, pojedeme lodí, nakoupíme sušenky, skoro se neodtrhneme od stáda krav a budeme se prodírat promočenou stezkou. Taky bude sníh, zima, vloupeme se do lovecké chatky a naštveme se na vedoucího kempu. To všechno v příští části, tak zůstaňte s námi 🙂