Ve tmě jsme stoupali směrem k Etně, resp. na parkoviště, kde to všechno začíná. Už to bylo zhruba 4-5 dní odkdy začala Etna chrlit popel a v nitru země bublat. Podle všeho bylo už relativně bezpečno a popravdě i kdyby ne, nemůžeme odjet ze Sicílie bez návštěvy této všudeznámé sopky.
DEN DEVÁTÝ
Na sopce je jen prach, popel, nic moc vody a už vůbec ne žádná studánka, rozhodli jsme se vyrazit dost z rána. Vyrazili jsme taky hodně na lehko. Měli jsme samozřejmě nějaké větrovky, kdyby foukal silný vítr, ale spíše jsme se zaměřili na dostatek vody a naopak spoustu triček na převlečení, kdyby naopak bylo až moc vedro 🙂 Vypravili jsme se tedy z auta směrem na počátek naší cesty. Lanovka byla naštěstí ještě zavřená, takže jsme neměli ani choutky si tu cestu ulehčit a rovnou jsme se vydali nahoru.
Co Vám budu povídat, ono lézt na sopku neni nic moc zábava. Kolem není nic než šedivá pláň, často s velkými kusy vychladlé lávy, ale to je tak všechno. Jediné zajímavé tedy mohly být výhledy od sopky směrem na moře či do údolí. Trasa neměla být ani nijak dlouhá. Naneštěstí kvůli výbuchům a aktivitě sopky jsme nemohli až nahoru ke kráteru, takže jsme šplhali jen do nějakých 2700 m.n.m. kde nás zastavila patrola, která hlídala, že se nikdo dál nedostane. Takže 7,5km nahoru a 7,5km dolů. Zhruba po 5 kilometrech jsme dorazili na druhý konec lanovky a ta už byla v provozu, nicméně ještě bylo brzo na turisty a rovnou jsme pokračovali dál. Užívali jsme si ticho a klid alespoň do doby, než nás předjela právě ta zmíněná patrola, která se šla připravit na místo.
Naštěstí v danou dobu jsme moc rádi, že jsme si to udělali zábavnější, bez nutnosti být závislí na komentované prohlídce, která od vrcholu lanovky jezdila v autobusech těch 200 výškových metrů k patrole, která je zase poslala dolů. Uff ušetřené chechtáčky 🙂
Po cestě nazpátek jsme si alespoň vybrali jiné krátery na které jsme vyšplhali a vyfotili. Krása střídala nádheru a my jsme si to moc užili. V restauraci jsme se trošku občerstvili, naše oblíbené Arancini s chlazeným pitíčkem a hurá dolů k autu. Dole jsme se museli pořádně omýt, takže jsme obětovali 2 PETky s vodou, abychom si v našem auto-hotelu nezašpinili kde co a vyrazili jsme na oddychovku do města Siracusa.
V Siracuse jsme měli v plánu projít si hlavně část Isola di Ortigia, tedy památku UNESCO. Historická část ostrova byla v antických dobách samostatné město, které nejen že pojalo celou populaci města, ale taky bylo jednoduše zbudováno jako pevnost s přístavy. Později se rozšířilo i na pevninskou část Sicílie, nicméně historie z ostrovní částí dýchá pořád. Není to sice Peťčin šálek čaje, ale když jsem ji zavedl do přístavu, kde kotvily nejluxusnější jachty, jaké jsme doposud viděli, stačilo to na to, aby byla spokojená 🙂
Na konec dne jsme si zajeli do poslední prohlídkové části, taktéž pamaátky UNESCO, města Ragusa. Toto skalní městečko (možná spíš město – 76 000 obyvatel) je vystavěno mezi dvěmi údolími a pyšní se bohatou historií. Našli jsme si místo k zaparkování a rozhodli jsme si udělat noční vycházku po tomto krásném městě. Vyhlídky na rozsvícené údolí, ale taky život uvnitř města byl krásným povzbuzením po horkých dnech a tak jsme se rozšoupli na další večeři se studeným pivem a pizzou (Peťka si tentokrát dala normální :-)) Na konec dne jsme se přesunuli k našemu autu, kde jsme přespali do dalšího dne – našeho posledního.
DEN DESÁTÝ
Poslední den byl ve znamení pláže, koupání a ničeho jiného. Z Ragusy jsme vyrazili směr východ ostrova a hledali jsme, kde bychom mohli strávit poslední den. Našli jsme ho kousek od města Agrigento, které jsme taky měli na seznamu, ale nakonec jsme jej obětovali ve prospěch právě koupání. Naštěstí jsme si Agrigento prohlédli alespoň z cesty a malinkato šlo vidět i z pláže. Přesto nelitujeme, protože po celém týdnu prakticky bez pořádného odpočinku jsme si ten den chtěli užít. 🙂 Našli jsme si krásné místo, kde pláž byla mírně svažitá, písčitá a ohraničena přírodní bariérou, takže i moře bylo příjemné a bez zbytečně velkých vln. Celý den jsme si užili poflakování, blbnutím a rychlým obědem v jednom místním plážovém bufetu a připravovali jsme se na poslední cestu. K přespání jsme si vybrali místo kousek od letiště, protože bylo potřeba jednak vrátit auto, ale taky se připravit na let, který byl ráno. San Teodoro bylo to místo, kde jsme se na parkovišti naposledy uchýlili ke spaní v autě, kde jsme měli dost prostoru pobalit a vlézt se zase zpátky do kufru 😀 a vyspat se do dalšího dne.
DEN JEDENÁCTÝ
Vstávali jsme kolem páté ranní, abychom v rychlosti dobalili a převlékli se do cestovního, dojedli a dopili, co nám zbylo a lehce po šesté jsme vyráželi směr letiště. Cestou jsme potkali ještě něco, co jsme po celou dovolenou vídali převážně z dálky a tady jsme kolem jednoho požáru projížděli přímo. Pravděpodobně něčí nedopalek hned v 7 ráno způsobil, že se kolem hlavní cesty rozpoutal menší požád, který teda žhnul dost výrazně. Takhle si tady žijí 🙂
Dorazili jsme na letiště, vrátili auto, řádně zdokumentované (kdyby náhodou byl problém s vrácením). On totiž v tak brzkou ranní dobu nebyl nikdo z půjčovny k zastižení, tudíž se auto vracelo „na dobré slovo“ s vhozením klíčků do schránky a doufáním, že záloha za půjčení se nám vrátí. Ono taky v těch úzkých italských městečkách se občas stalo, že se kola potkaly s patníkem, takže nějaké drobné oděrky jsme tam taky nechali, ale vše proběhlo v pořádku a my se relativně krátkým letem z letiště v Trapani vrátili zpět do Prahy.
Dovolená nám utkvěla v paměti velice výrazně. Autem jsme urazili cca 1 300 km, pěšky jsme ušlapali přes 110 km po horách a sopce. Navštívili jsme celkem 5 měst a tímto zářezem jsme si mohli odškrtnout další ostrov, který máme skrz naskrz procestovaný. Neříkám, že jsme viděli a prošli vše. Spousta nám toho zůstala v zásobě, ale zatím se budeme koukat po jiném dobrodružství 🙂