Doba, ve které v roce 2021 žijeme, je nejistá a nikdy není možné předpovědět, jaké vládní protikoronavirové opatření bude nebo naopak nebude za týden platit. To se nejvíce týká cestování mimo republiku, protože když nám někdo zakáže restauraci nebo sportovní utkání, tak nás to omezí jen krátkodobě, ale cestování do zahraničí bývá většinou záležitost týdne nebo dvou. A pokud nemůžeme vycestovat do zahraničí, tak nás to může omezit trošku více.
My jsme se už v dubnu rozhodli, že toho pravidelně nepravidelného cestování po naší domovské republice máme na chvíli dost a že by to zase chtělo někam „ven“. Na výběr byla opětovně Korsika, Sicílie, Fuerte Ventura, a kdybych neměl v červnu konec školy, tak možná i Madeira se známými. Nejdříve jsme si klasicky museli udělat domácí úkol – projít si turistickou mapu každého ze zmíněných ostrovů, rozmyslet se, zda se daným ostrovem projdeme napříč pěšky, nebo jestli si pomůžeme autem, a taky si udělat domácí „predikce“ ohledně Covidové situace v jednotlivých zemích na další čtyři měsíce.
Rozhodnutí nakonec padlo na Sicílii. Jedná se o ostrov, na kterém nejvyšší horou je dosud činná sopka Etna, a kde hlavní město je známé spíše tamní mafií než památkami. Půjčili jsme si auto, abychom celý ostrov mohli projet a vlastně taky proto, abychom měli kde spát 🙂 Né, že by to nešlo venku, ale stan jsme s sebou nebrali a popravdě ne vždycky hledáme odlehlé místo. Prostě spíme tam, kde se nám to s ohledem na program dalšího dne hodí. K objednání auta jsem standardně použil portál Rentalcars.com, který akumuluje nabídky všech společností, které jsou v daném místě možné. Nejlevněji vycházel Sicily By Car, jenž je lokálním provozovatelem, takže jsme měli radost, že podpoříme Sicilskou ekonomiku.
Takže už zbývalo jen dořešit termín podle nejlevnějších letenek a k tomu dopasovat rezervaci auta. Letenky jsme hledali klasicky přes stránky nízkonákladových aerolinek AZair. Kombinace cen letenek a pronájmu auta nám vlastně tak nějak stanovila datum dovolené na 31.7. – 10.8.2021. Termín, kdy na Sicílii, kvůli místním denním teplotám, jezdí jen zapřísáhlí plážohumři a snad žádný horský turista. Ubytování jsme neřešili. Řekli jsme si, že naše ještě mladé kosti prostě vždy někde složíme 🙂 Plán byl tedy následující: odlet z Prahy na letiště v Trapani, kde si vyzvedneme auto, pak procestujeme ostrov a o 10 dní později v Trapani auto zase vrátíme a poletíme zpět do Prahy – slibovali jsme si báječnou dovolenou. Teď už jen, aby opravdu vyšlo počasí, abychom se na Sicílii dostali a pak taky abychom se dostali i zpět.
Čtyři měsíce uběhly jako voda a nám se blížila dovolená a překvapivě nám vycházely i dubnové predikce o Covidové situaci. Itálie si vedla dobře a nám nestálo vlastně nic v cestě. Kromě mírné nervozity, kdy jsem se rozhodl měnit rezervaci auta na poslední chvíli (kvůli změně letu) a pak jsem 2 dny strávil s RentalCars na telefonu a chatu, abych měl správně potvrzenou rezervaci auta a nezůstali jsme na letišti „na ocet“. Je to taková stresující záležitost, když nemáte žádné ubytování, protože spoléháte na auto a to auto vlastně nemusí být. Vše se ale nakonec podařilo vyřešit. Kufr do auta byl sbalený, s deštníkem na pláž, s lehátky, karimatkami a spoustou oblečení (pozn. pro příště nebrat tolik oblečení, nemá to smysl 🙂 ) a v ruce jsem měl telefon, ve kterém byly všechny potřebné dokumenty opravňující nás ke vstupu na Sicílii: evropský příletový formulář, Covidový test, očkovací certifikát – prostě úplně všechno, aby se nemohlo nic stát a všechno proběhlo hladce.
DEN PRVNÍ
Na letišti v Praze ještě doladit zakoupenou váhu odbaveného zavazadla a vše nad limit narvat do příručáků, obalit kufr potravinovou fólií, odevzdat jej na přepážce a pak už se jen vydat směrem je gate číslo 19. Peťce byla zima, takže jsme si čekání krátili nákupem kávy a (dost předraženého) teplého čaje (za 120 Kč) a těšili se na 2 hodinový let do Trapani, které leží na západní straně Sicílie. Pořád jsem čekal, kde budeme ukazovat některé z dokumentů, které jsme pro cestu měli připravené, ale všechny zajímal jen pas (ten klasický, nemyslím CovidPass) a letenka. Říkali jsme si, že možná až v Itálii. Počasí po dobu letu nebylo nic moc, prakticky jsme celou cestu letěli v mracích, takže nebylo ani na co koukat, takže jsme si četli knížky a už se těšili na naši dovolenou.
Začali jsme přistávat, mraky se rozmíchaly a my už viděli moře, ostrovy a po zhruba 15 minutách jsme i přistáli na letišti v Trapani. Letiště je napůl vojenské a pouze pár menších aerolinek může v rámci civilních letů přistávat právě zde. Ryanair je jedním z nich a jediný, který lítá z Prahy, potažmo z ČR. Při vystoupení jsme byli rovnou vyfackovaní zdejší teplotou. Bylo před polednem a teploměry ukazovaly 39°C. Čekali jsme tropické teploty, ověřovali jsme si je pravidelně na internetu, ale asi jsme nečekali, že to znamená až takové teplo 🙂 Budeme si muset zvyknout, protože takhle budeme mít celou dovolenou, ochlazení přijde až o týden později, to bude už jen 37°C. Šli jsme si vyzvednout kufr a auto a pořád jsme čekali, nějakou kontrolu, ale nikde nikdo nic nechtěl. No, nám to nevadí.
Dostali jsme naše auto (a tím pádem i ubytování) a šli se trošku odstrojit. Tady nebudeme potřebovat tolik oblečení. Peťka do šatů, já do jiných než riflových kraťasů. Dnešek máme volnější, přece jen už je poledne. Vyrážíme směr Trapani město a cestou se stavujeme na první potenciální pěkné místečko – Maják. Na Mapy.cz není žádná fotka, takže nevíme co čekat a nakonec nám dochází, proč žádnou fotku tohle místo nemá – prostě za to nestojí 🙁
Popojíždíme dál do Decathlonu, mrknout, co by se nám mohlo v tomhle šíleném teple hodit a hned vedle nakoupit první sváču a pití. Vzali jsme to ještě přes Lidl, který se stal našim oblíbeným obchodem na Sicílii a pak hurá vyzkoušet, co naše maličkatá Corsa zvládne. Stoupáme prudce na bájnou horu Eryx, kde se nachází městečko Erice. Malinko zdržujeme v kopcích a úzkých cestičkách výkonnější auta, ale nahoru se dostaneme a procházíme si historickou část městečka s hradem na jejím konci. Výhledy jsou tu krásné a daleké, ale už by to chtělo nějaký oběd. Nacházíme restauraci a chceme si objednat jídlo. Bohužel chyba lávky. Turistická destinace nebo ne, tady se přes odpoledne nevaří, ale můžeme se stavit zhruba v 7 večer, to už bude kuchyň zase otevřená, slibuje nám číšník. Protože nám to nezapadá moc do plánů, tak se alespoň zchladíme zmrzlinou, která se nám topí v rukou. Druhou stranou městečka se vracíme zpátky k autu a teplé odpoledne hodláme strávit už jen u moře.
Asi hodinku jsme se sunuli z kopce hory Eryx až do Castellammare del Golfo, kde máme vyhlídnutou pláž. Protože není moc prostor hledat něco ideálního, tak parkujeme auto mezi další odstavené u cesty, převlíkáme se do plavek a se slunečníkem v ruce a dalším vybavením se přesunujeme na písečnou pláž, kde až do večera hodláme zůstat. Moře je krásně teplé a sluníčko taky pálí, to je parádní zakončení dne. Pod našim malým slunečníčkem si dáme večerní sváču a ještě se projdeme po pláži, abychom se podívali, zda někde nebudou sprchy. Ty jsme našli, automatizované na jednoeurovku. Co takhle zkusit tam hodit dvoueurovku, abychom si pustili rovnou dvě sprchy? To nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Postupně jsme tam naházeli ještě několik eur ve víře, že třeba automat uplatíme. Neuplatili… Pouze jsme tím zasekli celý mechanismus a pán, který se zrovna namydlil a čekal, že si pustí další cyklus vody, musel bohužel napěněný počkat, než to s obsluhou dáme zase zpátky dohromady. Nicméně peníze nám už nikdo nevrátil, takže první zkušenost s placenými sprchami nedopadla úplně na výbornou a čistá voda nás stála o něco více, než měla. Aspoň jsme ale byli čistí a voňaví a už nám zbývalo jen najít si místo na spaní. Trošičku jsme si ho předvybrali už po cestě na pláž – projížděli jsme kolem krásného lesního posezení, takže tam jsme měli namířeno.
Jelikož v Itálii začíná den až večer, tak parkování u lesního posezení bylo trošku složitější. Hned naproti je vyhlídka na celé město a všichni Siciliané, Italové, turisti a další přijížděli na vyhlídku a parkovali kde se dalo, takže nebylo jednoduché najít místo, které by bylo blízko posezení, kde by mohlo auto zůstat do rána. První noc jsme měli v plánu přespat venku, když to je možné. Asi po hodině, kdy se auta měnily jsme si chytli místo, které splňovalo naše očekávání a mohli jsme si vybrat i místo na spaní. Naštěstí nikdo neměl v plánu hlučně trávit večer přímo u posezení, ale i tak se to tam hemžilo auty a lidmi na vyhlídce ještě asi tak do 1 do rána. Naštěstí pak se to vylidnilo úplně a v noci byl klid, až na mravence, kteří kousali, netopýry, kteří létali kolem, kočky, které mňaukaly, lesní zvěř, která vydávala asi 10 různých druhů zvuků, několika dešťových přeháněk a trošku hlučnějšího větru, který šuměl s listy okolních stromů. No, vyspali jsme se do růžova.. 😀
DEN DRUHÝ
Ráno jsme se probudili do opět teplého dne. Nasnídali jsme se ve stínu posezení a dobili telefony a hodinky a naplánovali den. Tentokrát jsme měli na pořadu dne cestu do Palerma, nakoupit v obchodě a projít se po centru přes památky. Večer se pak opět přesunout dál, kde přespíme před dalším dnem. Cesta do Palerma nám trvala kolem hodinky autem a protože už bylo docela dost teplo, rovnou jsme se vydali na procházku. Trasy jsme měli naplánované už z Prahy, takže když jsme zaparkovali na parkovišti mezi baráky, kde to vypadalo, že bydlí nepřizpůsobiví, tak jsme to ještě nechali být. Co nás ale překvapilo dál, bylo, že první hodinu jsme procházeli pouličními trhy, ale ne se zeleninou, ale s očividně kradenými autorádii, použitými deodoranty, špinavými VHS kazetami všemožného druhu, prostě vším, co se možná někdy prodávalo, ale v některém z desetiletí minulého století a některé z těch věcí se i tehdy použilo naposledy. No, první hodinka byla trošku děsivá. Jestli jsme měli strach, že nás v nějaké z uliček někdo přepadne, tak větší obavy jsem začínal mít o to, jestli se budeme mít možnost vrátit k autu a jestli nám v něm zůstane vše, co jsme tam nechali.
Později už Palermo začalo být „normálnější“, tak jsme měli možnost si prohlédnout architekturu různých staveb, která v průběhu historie Sicílie nabyla různých podob. Uprostřed Palerma jsou i menší parčíky a v jednom z nich, Giardino Garibaldi, jsme objevili stromy, které rostly naopak – směrem od větví dolů k zemi. Dokud nedosáhly až dolů, tak visely ve vzduchu. Vážně zajímavé stromoví.
Rozhodně jsme se museli podívat na Fontánu Pretoria, vedle které je Sloupová bazilika svatého Giussepeho dei Teatiniho v barokním stylu. Ta přímo navazuje na křižovatku dvou ulic, které tvoří jakýsi střed města. Jedna z nich je taková pražská Pařížská – spoustu obchodů a restaurací a hlavně moc turistů. Tam jsme vyzkoušeli jedno z typických Sicilských jídel – Arancini. Smažená rýžová koule nebo jehlan plněný různorodými náplněmi byl překvapivě dobrý a během dovolené jsme si jej dali ještě několikrát.
Odlišné architektonické styly potvrdila katedrála Santa Vergine Maria Assunta na náměstí Piazza Cattedrale, která je z 12. století. Navenek se mísí gotické s islámskými a katalánskými prvky. Nesměli jsme zapomenout ani na Palazzo Reale neboli Palazzo dei Normanni. Tuto budovu, původně postavenou v arabském stylu, přestavěli normané a aktuálně v ní sídli regionální vláda, a před níž je vcelku velký park výjimečně plný stromů a stínu, vhodný ke schování před ostrým sluníčkem. Odtud jsme se rozhodli vydat zpátky k autu a tím se přesunout k poslednímu místu, které je dnes islámským muzeem – Castello della Zisa. V minulosti musela být zahrada s fontánami a jezírky před ním velice zajímavá a hádal bych, že i hodně využívaná.
Tím jsme si mohli odškrtnout návštěvu Palerma a opět přes Lidl, kde jsme si nakoupili další zásoby, jsme se nasměrovali na pláž Mondello, kde jsme chtěli místo dalšího parného chození strávit odpoledne zase na pláži. Trošku nečekaně byla celá pláž plná lidí, ale to by nebylo až tak problematické jako to, že pláže byly obehnané ploty, rozdělené na bloky s deštníky a lehátky a placené. Což se nám vzhledem k pozdní odpolední hodině příliš nehodilo. Tak jsme se zkusili podívat na pláž jinou, ale ty další byly skalnaté, takže jsme se nakonec zase vrátili a zkusili se dostat na nějakou placenou pláž. Všechny úseky pláže totiž hlásaly „vyprodáno“ a před vstupy na pláž se tvořily fronty čekajících. Naštěstí s našim vlastním vybavením – slunečníčkem – jsme se mohli zabydlet na jedné nejvolnější pláži, kde došly slunečníky. Moře bylo na této severní části ostrova příjemně teplé a bylo příjemné se svlažit a kochat se krásnými panoramaty. Po cca třech hodinách jsme se vydali dál, směrem do městečka Petralia Sottana, kde jsme cestou viděli v dáli první lesní požár a doufali, že nás nikde žádný nepotká. Na jednom vrchním parkovišti s pítkem jsme rozbalili tábor a po večeři se šli spánkem posilnit před následujícím prvním turistickým dnem.
DEN TŘETÍ
Jedna z nejtišších nocí celé dovolené skončila (zažili jsme pouze 2 hodinové testování rychlosti motorky nějakého místního obyvatele) a ráno jsme na našem parkovišti / nocovišti v klidu posnídali, nabalili batohy, přeparkovali auto malinko blíž k turistické trase, která v městečku začínala a také i končila. Nejdříve jsme městem museli sejít dolů, abychom mohli začít začít stoupat a naštěstí stoupání nebylo po asfaltové cestě jako to klesání. Velice rychle jsme se kolem velké nemocnice dostali na svah, který byl vlastně takové pole a bylo na něm spousta krav (a býků). Občas nám ta cesta vedla přímo uprostřed stáda, takže jsme raději zvolili stáda obcházet.
Protože jsme vyšli docela pozdě, až po snídani, tak jsme taky dost brzo začali pociťovat, že je sluníčko poměrně ostré, a že to dneska nebude asi tak jednoduché. Postupně nám začala docházet voda a bylo jen dobře, že alespoň na prvním vrcholu bylo trochu lesa, ve kterém jsme se před sluníčkem schovávali. Stejně to ale vypadalo, že dolů už půjdeme na sucho. Naštěstí se nad námi hory slitovaly a v jednom sedle v 1735 m. n. m. byl luxusně vychlazený pramen, který nás hodně potěšil. Doplnili jsme si obě lahve s vodou a vystoupali ještě pár výškových metrů, až ke kostelu svaté Madonny (1819 m. n. m.), kde jsme poobědvali. Toto byl náš nejvyšší bod dne.
Dolů jsme se vydali po cestě, která byla cyklostezkou, ale zřejmě tam jezdí jen tereňáky s lidmi, kteří se nechají vyvézt z města až ke kostelu na hoře Monte Alto. Cestička se hodně klikatila tam a zase zpátky, aby pro auta nebyla příliš náročná, tím ale taky dost trvala a na rozdíl od cesty nahoru nebyla téměř vůbec krytá stromy, takže ta chlazená voda z pramenu uložená v batohu docela bodla. Po asi třech hodinách klesání jsme už na dohled viděli, kde parkujeme. K tomu jsme ale museli sejít úplně dolů a zase poctivě vyšlapat posledních pár set metrů prudce do kopce k autu. Vzali jsme to rovnou přes zmrzlinu na náměstí vedle Baziliky di Maria Santissima Assunta a pak už hurá k autu, kde jsme si doplnili vitamíny z ovoce a nějakým nedopatřením tam nechali mou oblíbenou kšiltovku, se kterou už jsme se nikdy neshledali 🙁
Po cestě k autu jsme se rozhodli, že trošku změníme původní plány a místo do Caltanissetty se vydáme směrem k moři a další den strávíme úplně celý u moře, jelikož pak budeme tři dny v horách, tak abychom se taky někdy okoupali 🙂 Rozhodli jsme se pro pláž poblíž městečka Compofelice di Roccella, které je uprostřed mezi našimi horskými dobrodružstvími. Nejprve jsme si ověřili, že místo, kde budeme chtít spát, je vhodné, a hned poté poprvé vyrazili do města vyzkoušet místní restauraci, kde jsme si objednali pizzu. Alespoň já jsem měl štěstí na tu normální. Peťka si objednala nějakou speciální, která byla ve tvaru podkovy. Moc jsme si pochutnali a vrátili jsme se na místo k pláži, kde hodláme přespat.
Co se dělo dál a jak jsme strávili další dny, to již brzy v dalším díle našeho Sicilského putování 🙂