DEN TŘETÍ
Poslední turistický den jsme vlastně museli začít stejně jako den předtím – u Kolosea. Udělali jsme pár posledních fotek a spěchali dál. Už nebylo na co čekat 🙂 Cílem byl Vatikán, ale než se tam dostaneme, musíme projít přes Andělský most a kolem Andělského hradu.
Na mostě nás znovu začali otravovat „nutiči“, které jsme se naučili ignorovat. Nejvtipnějším momentem bylo, kdy pouliční stánkař zakřičel „Polizei“ a šel proti nám se stánkem sbaleným v IKEA tašce. Za náma se všichni stánkaři prakticky totožně sbalili a odcházeli, jakoby nic. Když byli policajti na koních dostatečně daleko, stánkaři si před námi začali opět rozbalovat své zboží 😀 Do hradu je vstup zpoplatněn a protože jsme nevěděli, co od toho čekat, tak jsme raději vstup ušetřili na víno. Udělali jsme pár fotek, a už jsme měli namířeno rovnou do Vatikánu.
Cestou do Vatikánu jsme opět museli gestikulovat a odrazovat všechny „nutiče“, že vstupenky už koupené máme a že jdeme do fronty. Jednomu jsem sice dal šanci, aby nám vysvětlil, že si lístek můžeme vylepšit za pouhých 40 Euro na osobu, abychom viděli něco dalšího, ale když už mě Péťa začala tahat za rukáv, že už chce jít, tak jsme šli dál. Rychle jsme vklouzli mimo fronty na centrální nádvoří svatopetrského náměstí a už jsme měli klid.Mohli jsme si vklidu udělat pár pěkných fotek a po diskuzi, zda se do dvouhodinové fronty nakonec postavíme nebo ne, jsme se nakonec vydali na metro, splnit Péti sen. Teda předtím jsme ještě museli do Mekáče na záchod (zase)
Poslední zastávka našeho putování – moře. (Jakoby ho neviděla častěji než já, ale já jsem jen služebníček). Vydali jsme se na metro, které bylo od Vatikánu vzdálené jen kousek a začali jsme se na přepážce dorozumívat, kam že to vlastně chceme. Nakonec jsme uspěli (teda doufali jsme) a vyrazili jsme s lístky na metro Ottaviano vstříc přímořskému letovisku Lido di Ostia, asi 40 minut od Říma.
Po metru (Přestupovali jsme na Termini, z oranžového metra na modré) jsme jeli ještě i vlakem (Na modrém metru jsme jeli až na zastávku Piramide), který byl vlastně vyřazený metrem, tak jezdil jen po povrchu (to měl ten vlak asi za trest, že nemohl do tunelu). Důležité však bylo, že jsme po doplnění vínového moku dorazili přes další Mekáč až na pláž. Pláž byla písčitá, ale lidí tam bylo jak …… Neměli jsme si kam sednout, tak jsme to píchli do písku, a koukali na sluníčko a moře. Alespoň do doby než mi volal majitel bytu, že nám v pokoji praskla voda a musíme ihned zpátky pro věci a odstěhovat se. Tak jsme museli naše mořokoukání ukončit rychleji než se nám líbilo, ale co se dalo dělat.
Na pokoji jsme opravdu měli spoustu vody, takže nezbývalo než si udělat poslední fotku západu sluníčka a jít hledat jiné ubytování. Majitel se nám hrozně omlouval, tak nám alespoň doporučil skvělou restauraci, kterou jsme si vybrali pro svou poslední večeři. Doporučenou restauraci musím jenom vychválit. K poslední italské večeři jsme si nemohli vybrat lépe. Kromě skvělého jídla a příjemné obsluhy čepovali taky pořádné pivo, a tak jsem si dal českou Plzeň. Dokonce to tam pili úplně všichni!! Péťa vyzkoušela poslední jídlo, které ji ještě v Itálii chybělo – Lasagne, objednali jsme si italské zákusky a chystali jsme se na poslední noc.
Poslední den ráno jsme vyrazili brzo na nástupiště autobusu, který nás měl odvézt zpět na letiště. Tentokrát jsme už nechtěli jít pěšky 🙂 Málem jsme ale museli, protože jsem po cestě na nádraží zjistil, že jsem nám koupil lístky na sobotu a ne na neděli 🙁 Naštěstí si pán u autobusu kontroloval jen, že je jízdenka neprojetá a stejně nás pustil do autobusu. Cestou jsme ještě dojídali mandarinky, které jsme si nemohli převézt do Česka, a potkali jsme ještě jeden velice pěkný chrám, který jsme si vyfotili pouze z autobusu. Protože jsme žrouti a hladoví žrouti do letadla nesmí, museli jsme si na letišti pořídit nějakou rychlovku na zakousnutí. Vyhrálo to panini s mozarellou a rukolou a asi i něčím dalším. Já jsem si dal jen kafe (konečně po 3 dnech). Poslední fotka s letadlem a hurá proletět se přes Alpy domů.