Do Orlických hor jsme se vrátili po velikonocích ještě jednou. Tentokrát ale směrem na klasickou trasu přes Velkou Deštnou, Šerlich. Naše cesta yačala na parkovišti, které nám už je známé z dřívějších nebo i pozdějších 🙂 výletů. Zákoutí, to je to místo odkud vše začíná – i Kačenčina pohádková stezka, po které jsme se málem vydali, protože plánovala Peťka, ale nakonec to nebyl ani náš záměr, ani náš cíl tentokrát se po této naučné stezce projít.
Po malém nedorozumnění a zabloudění už na parkovišti jsme se vydali tím správným směrem – tedy opačně. Abych byl teda úplně upřímný, tak to zabloudění na parkovišti způsobilo to, že jsme asi kilometr po Kačenčině pohádkové stezce opravdu měli jít 😉 Pak jsme se ale měli odpojit na modrou turistickou a pokračovat směr Luisino údolí ze kterého jsme se ještě na další malý úsek na Kačenčinu cestičku napojili, (no nezamotejte se v tom a neztraťte se hned na parkovišti :-D) abychom došli až na Velkou Deštnou a její rozhlednu. Už jsme na ní byli během různých ročních období, ale tentokrát to bylo takové … jednodušší, když nemrzlo a chladně nefoukalo 🙂
Rozhledna nám nabídla krásné výhledy a trošku nás mrzelo, že musíme pokračovat dál. Napojili jsme se na hřebenovku NS Po hřebeni Orlických hor a pokračovali jsme až k Šerlichu, pod kterým jsme si dali zasloužený oběd. Naneštěstí ne na Masarykově chatě, ale naše klasické pečivo s kabanosy 🙂 Pak jsme si k již ušlým 8 kilometrům začali přidávat další. Nejdříve na vrchol Šerlichu, ze kterého je na polskou stranu kompletní lyžařské centrum s několika sjezdovkama. Poté přes Polomský kopec až na Vrchmezí, což je pátá nejvyšší hora českých Orlických hor a dokonce nejvyšší vrchol polských Orlických hor. Na vrcholu je pomník Frederyku Chopinovi a o kousek dál na polské straně je i rozhledna, volně přístupná k dalšímu prozkoumávání polských Orlických hor.
Malý kousek jsme se museli vrátit nazpět, až na Polomský kopec. Pramen Bělé jsme tentokráte vynechali a raději se věnovali cestě. Z Polomského kopce jsme se vydali po žluté Řivnáčově cestě až na rozcestí Nad polomem. Taková zkratka, abychom se nemuseli vracet stejnou cestou. Dá se říct, že pak celou zbývající cestu – 7 km – jsme šli podél pásu starých vojenských bunkrů a řopíků. Některé byly viditelné hned z cesty, k některým bylo potřeba se popasovat s trochou přírody a některé využili například myslivci jako základnu pro posed 😀
Cesta by byla docela svižná, kdyby se Peťka nepotřebovala do každého z bunkrů podívat, protože, co kdyby zrovna v tomhletom něco bylo jinak než ve všech ostatních, které navštívila 🙂 Na závěr jsme se pro změnu napojili na Kačenčinu pohádkovou stezku a posledních 150 metrů jsme šli po staré známé cestičce až k autu. Těch zhruba 23 kilometrů jsme pohodovou chůzí zvládli za něco přes 8 hodin, což je adekvátní délk našich výletů, ačkoliv tím, že jsme se nikam nehnali, tak, jsme ušli jen těch 23. Umíme i víc 🙂