Jeden květnový víkend, jsme se rozhodli, že si uděláme takový mini trek v Jizerských horách. Domluvili jsme se se švagrovou, že se potkáme u vodní nádrže Souš k večerním hodinám. To nám dávalo možnost si po práci sladit očekávání, cestu a vyrazit směr Desná na Liberecku. Zaparkovali jsme normálně v sídlišti a protože jsme měli docela čas, tak jsme se chvíli procházeli po Desné už s krosnama na zádech až jsme si našli takovou malou zacházku.
DEN PRVNÍ
V Desné Vás může zajímat prakticky jen jediné, alespoň co se týče přímo města Desná – a to je Riedelova hrobka, resp. naučná stezka. Ta vede od Riedlovy vily v centru města až k jeho hrobce. Samotný Riedl jehož jméno nese hrobka byl synem, taktéž, Riedla, velkosklárníka, který dopomohl k rozvoji sklářství právě v Tanvaldském regionu. Jeho syn se neomezoval jen na sklářství, ale jako správný podnikatel se věnoval i jiným druhům podnikání. Tímto jsme započali naši páteční cestičku směrem na Hřebenovku – krátkým kulturním poznáním. Protoe už bylo dost teplo, tak jsme si před pokračováním cesty do kopců koupili zmrzlinu a už byl čas pokračovat.
Hned u benzínky se stáčí červená turistická směrem pryč od ruchu hlavní silnice a vede nás směrem k nádrži Souš. Podél Černé Desné mělo být několik vodopádů, které ale přímo nenaplnili očekávání, ačkoliv pokoukání to bylo pěkné. Cesta nám alespoň utíkala. Po 5 kilometrech u vodní nádrže jsme se potkali s druhou skupinkou a mohli jsme pokračovat na modrou Hřebenovku zvanou Umrlčí cesta. Na to, že bylo teprve kolem 9 večerní, už nebylo moc dobře vidět na cestu a před náma byly ještě 3 kilometry ke Karlovskému mostu a našemu prvnímu nocovišti. Naštěstí nikdo neměl podobný nápad a nocoviště na polské straně vypadalo náramně ekologicky a krásně zasazené do přírody. Hlavně se tam vklidu vlezli 4 lidi a ještě tam bylo dost místa navíc.
DEN DRUHÝ
Noc nebyla úplně z nejteplejších, co taky čekat v květnu – žádné tropické noci a ráno bylo taky docela chladné, až větrné. Posnídali jsme a vrátili jsme se na českou stranu, abychom pokračovali v naší cestě. Tentokrát jsme už měli celý den, ale na Jizeru jsme taky nechtěli dorazit až na večer. To byste možná nevěřili, kolik se tam uchyluje nocležníku ke spánku a těch míst tam taky není přehršel.
Vyrazili jsme tedy po žluté Hřebenovce do osady Jizerka, kde je Muzeum jizerských hor, bývalé sklárny pana Riedela. Taky je to nejvýše položená osada, kde nenajdete ani veřejné osvětlení, ale nebojte, elektrika tady je 🙂 Přes Jizerku jsme jen prošli a napojili se na červenou hřebenovku – Lasičí cestu. Ta nás provedla přes Věžní skály a Pytlácké kameny až na rozcestí Předěl, kde jsme nejdříve udělali rychlo odbočku až na vrchol Smrk a pak jsme se stejnou cestou vrátili k Předělu a přes Smědavu zpátky k hlavní silnici a štrádovali si to rovnou k Jizeře. Po cestě jsme ještě v potůčku doplnili vodu, aby bylo z čeho vařit a pak už jen vyšlapat ten kopec.
Co nás překvapilo, že už před 7. večerní bylo na Jizeře dost rušno, a dokonce chaloupka horské stráže byla tentokrát využita, jelikož si tam na víkend s rodinou zajel právě příslušník horské stráže. Grilovali, vařili guláš, vše ve velkém a nakonec nás nechali vyspat na zápraží chaloupky, takže jsme vlastně skoro měli ty nejlepší místa na celé Jizeře. Ostatní spali kolem dokola kamenité vyhlídky a možná se ani nechtěli výrazně přiblížit k horské stráži. Ach ti trempové 🙂 Parádně jsme se navečeřeli, poklábosili a nakonec únavou padli do hlubokého spánku.
DEN TŘETÍ
Tentokrát byla noc o poznání teplejší, jestli to bylo počasím jako takovým nebo jsme jen byli dobře chránění, to nevím, ale spaní bylo perfektní. Ráno jsme se nabalili, připravili trasu na poslední den, který nás už měl zavést rovnou k autu a vyrazili jsme.
Z Jizery jsme to rychle střihli ke Knejpě a dolů Stezkou Českem kolem Bílé Desné až k Mariánskohorské boudy, kde jsme to stočili k Protržené přehradě. Tam jsme si pochutnali na klasickém rychlo obědě z vlastních zásob a šli jsme si projít cestu kolem pomníku obětem tragédie protržené přehrady, kolem šoupatkové věži až ke Krömerově boudě, kde jsme si museli dát ještě jeden další oběd v podobě alpského knedlíku, buchty a piva 🙂 Pročetli jsme si historii přehrady, proč byla zbudována a „kde soudruzi z NDR udělali chybu“. Cestou dolů po cyklostezce jsme měli možnost se zajít podívat na vyhlídku ze které je vidět, jak vysoko byla hladina vody v maximálním protržení a tedy, proč vlastně nebylo šance tomu uniknout.
Posledním, dá se říct, zajímavým místem bylo nejen historický hotel/motel/penzion „Na konci světa“ s ubytováním od 99,-Kč/den, ale taky skokanské můstky Desná, kde se skáče celoročně. Bohužel když jsme šli kolem, tak nikdo neskákal.
Celý víkend jsme si náramně užili. Není nad to přemýšlet nad tím, kam půjdeme dál namísto do kterého obchodu musím zajít, co bych si měl koupit a tak dále a tak dále. Neušli jsme nijak zázračnou vzdálenost, 50 km umíme s Peťkou s vypětím sil i v jednom celém dni od rána do večera, ale po dlouhé době jsme si vyšlápli s krosnama – s jídlem/pitím a bydlením na zádech. A to je něco co nás naplňuje a osvobozuje. A taky se u toho dobře přemýšlí 🙂 protože ubyde spousta rušivých vlivů 🙂
CELÁ TRASA