Pokračování našeho příběhu o cestovatelích, kteří se žádného koronaviru nezalekli a do Norska vycestovali. (Jakože báli se, ale spíš, že je do Norska nepustí :-))
V první části jsme si vysvětlili trochu té teorie, co předcházelo celému našemu výletu a kam že to vlastně jedeme. Těšili jsme se, co Vám budu povídat. Né, že bych vyhledával příležitosti, kdy si zničit záda, ale pro mě jako člověka věčně a počítačem je každoroční offline výlet krásným odreagováním a když k tomu člověk spojí krásnou přírodu, není nad čím uvažovat. Pojďme se přesunout k samotnému cestování.
DEN PRVNÍ
Konečně jsme se dočkali. Po dlouhých měsících nejistoty jsme během pár dní před odletem, museli narychlo zajistit vše potřebné, abychom mohli vyrazit do Norska, nakoupili vše potřebné a dostali se do výchozího a cílového kempu. Jak jistě všichni tuší, opět jsme si vezli vše s sebou, naše bydlení, stravu, vše kromě plynové kartuše, kterou musíme pořídit až v Norsku. Zde jsme před odletem narazili na první problém. Náš plán, vlézt se do 23 kg velkého odbaveného zavazadla, které mělo být spojeno ze 2 krosen, byl prvním z oříšků, které jsme museli rozlousknout. Opět jsme museli improvizovat, a do přiručních zavazadel nacpat spacáky, spoustu oblečení (jak já říkám, na houmlesáka) a co nejdříve se krosny zbavit.
Co se týče odbavování zavazadel a kontroly (zdravotní a celní) na letišti v Praze, nedělo se nic moc překvapivého. Spíše mi přišlo, že se s náma, vyvrhelama společnosti, kteří nechtějí trávit dovolenou v Česku, nechtějí moc piplat a vlastně až do letadla jsme prošli úplně na pohodu. V letadle samozřejmě povinná vlastní rouška.
Let trval necelé 2 hodiny po kterou jsme se připravovali na krutý začátek naší cesty, kdy se asi moc nevyspíme, takže jsme hned po hromadné fotce zaujali pozice spícího vorvaně a snažili se nahrabat cenné minuty spánku. Po dvou hodinách jsme doletěli na letiště Oslo-Gardemoen, kde jsme očekávali více zpřísněné, alespoň, zdravotní kontroly, ale opět se nic moc nedělo – vlastně spíš nic než moc. Vyzvedli jsme si krosny, přebalili jsme je zpátky na cestovací mód a vydali jsme se hledat ten správný autobus do Jessheimu, kde jsme v Norské verzi levného sportu XXL (ne nepodobnému Decathlonu) dokoupili plynové kartuše (pozor, mají jen šroubovací závity, Campingazové Easy-Clicky jsme našli až v kempu, někdy uprostřed cesty).
Ne nadarmo se říká, když má autobus odjet z nástupiště 49 nebo 50 nenasedej do stejného čísla busu na nástupišti 47, protože tě odveze špatným směrem. Každopádně toto přísloví bylo, dá se říct, v tu dobu ještě neznámé, tak jsme nasedli do správného čísla autobusu, ale na špatném nástupišti a tak jsme se vydali ten den poprvé opačným směrem. Než jsme to zjistili, tak už jsme byli asi 15 minut od letiště. Vystoupili jsme na opuštěné zastávce a čekali až pojede bus opačným (teď už tím správným) směrem. Cestu kolem letiště jsme si zopakovali a posléze dorazili do Jessheimu. Hned u nádražíčka (bus i vlak) je hned obchodní centrum s XXL obchodem, který má do 9, vydali jsme se nakupovat. Protože nám z letiště měl jet noční bus až o půl 12, nechali jsme si potraviny na později a nijak nespěchali. V potravinách jsme si nakoupili nějakou večeři na letiště a snídani do busu, abychom nemuseli hned vytahovat vařič. No tehdy jsme poprvé poznali sílu prohibice, kdy v Norsku je povoleno prodávat alkohol od 8 do 20 ve všední dny a od 8 (nebo 9) do 18 o víkendech (což jsme o týden později v Oslu ještě netušili a počítali jsme s 20 hodinou). Paní na pokladně nám prostě nechtěla prodat pivo k večeři, tak jsme se museli spokojit pouze s džusem a hlavně jsme nakoupili lahve na pitnou vodu na trek.
Zkontrolovali jsme v kolik nám jede autobus zpátky na letiště a vydali se na nádraží. Ještě že jsme ten den nic nehonili na poslední chvíli, protože bychom nic nestihli. To příslovíčko o tom autobusu z nástupiště se zopakovalo i v Jessheimu, kdy dorazil autobus, podotýkám, že přijel dříve než ten náš, ale měl nasvíceno na displeji, že jede na letiště. Kdybychom se řidiče zeptali, asi by to bylo lepší, ale nasedli jsme do busu a nechali se unášet, zase, opačným směrem od letiště. Po asi dalších 15 minutách jsme znovu vystoupili a znovu čekali na bus tím správným směrem na letiště.
Na letišti to už byla víceméně nuda, čekání na Godota, tedy na půl 12 než pojede bus do Lomu. Povečeřeli jsme a pro jistotu využili toaletu vícekrát, aby nás to nechytlo v buse. Toaleta tam být měla, ale zvyklí z čech, kdy ty toalety nikdy nefungují jsme se raději pojistili 🙂 Bus přijel asi s 5 minutovým zpožděním, což je v pohodě, sice se trošku zvedal vítr, ale bylo pořád dost teplo, tak jsme to zvládli vydržet. Naložili jsme krosny, usadili jsme se do busu a do 4 do rána jsme se snažili opět naspat každičkou minutku.
DEN DRUHÝ
Protože jsme tímto nočním busem měli každý své vlastní dvojsedadlo a některým vyšla celá vlastní pětice sedadel, spalo se docela dobře, dokonce až tak, že jsem se sice bez budíku probudil ve 4 ráno, když bus zastavil, ale na zastávce nebylo nikde psané Lom, tak jsem chtěl pokračovat ve spánku 😀 když v tom přiletěla Lucka, že podle mapy už tu jsme. No neměl jsem radost z toho, že řidič velice aktivně vyhazoval zavazadla v Lomu, ale mě vzbudit očividně nechtěl, to bych měl malér. Podařilo se nám rozespale vylézt z busu a vyzvednout si své krosny. Nový úkol, najít kde se dospíme. Počasí bylo trošku divoké, foukal chladnější vítr, už jsme byli v horské oblasti. A řeka, která Lomem protékala taky nevypadala, že by čelila nedostatku vody a divoká byla dost.
Obešli jsme nádraží a jediné, co se nám podařilo bylo najít odemčené dveře do něčeho hned u zastávky. Byly tam schody a jedna židle, ale nefoukal tam vítr. Doteď moc nevím, na čí chodbě jsme leželi, ale v noci to nikomu nevadilo. Péti se spát nechtělo, tak jsme odložili krosny a šli se ještě prijít po Lomu, Lucka s Michalem mezitím zkoušeli koukat do očních víček zevnitř. Když jsme v 5 dorazili s Péťou zpátky, usoudili jsme, že na chvíli si zdřímnout nebude tak špatný nápad, tak jsme se nějak natáhli na studenou zem. Příjemné to nebylo, ale když není nic jiného, i zem postačí.
V 7 ráno jsme vstali, nasnídali se, využili záchod na benzínce, která otevírala a čekali až dorazí autobus, který nás odveze do Spiterstulenu. V 8 jsme naložili krosny do autobusu, tentokrát nebyl čas na chyby, takže do správného autobusu a vyrazili jsme na hodinovou cestu v soukromém autobusu. Spousta lidí, kteří ráno čekali na bus s náma jela tím druhým, který jede do Juvashytta kempu, který je o 700 m výš než Spiterstulen a nabízí výstup na Galdhoppingem přes ledovec, ale jen s průvodcem. V našem soukromém buse jsme opět usínali, jen Péťa sledovala, kam se to šineme. Až po půlhodině jsem se vzbudil taky a docela jsem se lekl, protože jsem čekal nějakou, alespoň, dvouproudou cestu. Nic z toho se nekonalo, cesta byla lesní, někde vysoko nad řekou, jednoproudá a když se potkal bus s autem v protisměru, tak auťák musel couvat, někdy dost daleko, než našel místo, kde se vyhnou.
Do Spiterstulenu jsme dorazili kolem třičtvrtě na 9, takže ještě dříve než jsme měli. Tady už bylo počasí pořádně horské, foukal chladný vítr, viděli jsme turisty, kteří jdou v zamračeném počasí na Galdhoppingen a vůbec jsme jim to nezáviděli. Po posledních úpravách krosen, vytažení pláštěnek na krosny jsme se vydali úplně opačným směrem. Naše cesta vedla kolem Glittertindenu (to je ta druhá nejvyšší hora, co dlouho soupeřila o nejvyšší horu, ale ubyl ji ledovec na vrcholu) až do kempu Glitterheim.
Během první hodinky a půl jsme vystoupali o nějakých 350 výškových metrů a to dá člověku zapotit, takže jsme odhazovali oblečení postupně jak nám začalo být teplo z toho stoupání. Né, že by bylo teplo, ale když má člověk tu krosnu a zapotí se u stoupáku, tak není dobré promočit hned všechno. Naším úkolem bylo hledat červené T, které nám udávalo směr. Nebylo to vůbec jednoduché, protože tak jak u nás značíme na stromech turistické trasy, a to ještě různýma barvama, tak v zahraničí je jen jedna barva (většinou), červená, značená „téčkem“ a pokud není na nějakém výrazném kameni nebo na mužíčkovi, nejde je moc vidět. Když k tomu připočtu, že jsme se od 1400 m.n.m. ocitli jenom mezi kameny 😀 bylo to o to zajímavější.
Čekalo nás sice ještě stoupání až do 1700 m.n.m., ale už to nemělo být tak prudké, jako ten začátek. Problém však nastal, když začalo pršet. Ze začátku teda jen mrholilo a střídalo se to se silným větrem. Později, zhruba v polovině trasy začalo pršet se silným větrem, takže z jedné strany byl člověk suchý a z druhé výrazně promočený. Bylo načase vyzkoušet co umí bunda z Lidlu, která slibuje nepromokavost. Péťa to vzdala a nasadila pončo pláštěnku. Nebýt toho větru, tak by se ten déšť dal asi překousnout, opravdu nepršelo moc, ale ten vítr to tak nějak zrychloval. Cesta se stala nepříjemnou a docela depresivní hned první den, protože předpověď slibovala deště 4 dny po sobě a dál se tomu už nedá věřit.
Do toho přišel hlad a nechuť se zastavit na nějak dlouho. V sedmnáctistech metrech přišla na řadu i stezka ve sněhu nad jezírkem, které vypadalo tak krásně, že být zhruba o 20 stupňů více, mohlo by být příjemné se vykoupat. Hlavně ta voda byla nádherně čistá, jako každé ledovcové jezírko či řeka. Pomalu nám začaly promokat i boty, já už taky nahodil ponč pláštěnku a ze sněhu jsme se přesunuli na obří skaliska, u kterých člověk nikdy neví, jestli je pevné nebo se vyklá, takže jsme museli jít hodně opatrně. Samozřejmě, že jsem si musel zlomit nehet 😀 když mi ujela noha na kameni a zapadl jsem mezi dva větší šutráky. Rukama jsem se snažil balancovat, ale nějak se mi to v té pláštěnce nepovedlo. Takže hned první den, první velký úraz 🙂
Po nějakých 7 hodinách jsme začali scházet dolů po takovém pěkném sesuvu kamenů. Vzhledme k množství „téček“ na kamenech, které byly postupně rozeseté ve vícero cest mám pocit, že se každý rok kreslí T na nový kámen, když se ten starý skutálí dolů. Než jsme se dostali na výškovou hranici pod kterou jsme už neměli klesnout a vlastně, když jsme se dostali po tom sesuvu do dalšího údolíčka, tak přestalo pršet. Mokro ale bylo pořád. Traviny byly promočené a i když jsme o tom už uvažovali, tak stanování tady nepřicházelo moc v úvahu. Museli jsme dál.
Za jedním z dalších horizontů (nepříjemnost Norska, za každým horizontem je další horizont) jsme konečně uviděli chatku. S pravděpodobností 99,9% to musel být Glitterheim a naše nálada znatelně stoupla. Poslední kilák se táhnul po mostcích, chápej po lávkách, které byly položeny na kameny do všech ramínek říčky, která tekla z ledovce, možná až z Glittertindenu. Byli jsme zahráněni, můžeme si postavit stan, uvařit jídlo, jít se konečně pořádně vyspat.
A co takhle pivo? Rychle jsme postavili stan, převlíkli se do suchých věcí a než jsme se dali na vaření, tak jsme zaskočili do chaty, podívat se co mají dobrého. Překvapení, do chaty je zákaz vstupu v botech, takže v předsálí se každý musí zout. No nevím jestli je to dobrý nápad, ale chtěli to, mají to mít. Zouváme se a vcházíme do lobby chaty, která vypadá spíše jako takový větší obývák. Na recepci prodávají sušenky, jídlo na vařič, pivo v plechovce. Ale ta cena, tomu se říká vysokohorská přirážka jako kráva. V obchodě ve městě stojí plechovka solidních 30-40 NOK, což je v přepočtu normální západní cena za pivo (kurz 2,5), ale v první chatě, stálo pivo 105 NOK. Tak to né, tady pivo nechceme. Jdeme si raději uvařit večeři. Naneštěstí máme 2 kartuše, ale nám zapůjčený vařič na šroubovací bombu nějak nefunguje. Toto začíná, tak budeme holt vařit postupně, co se dá dělat, funguje jen jeden vařič. Tak si alespoň připijeme na oslavu prvního dne Jägermeisterem. Řekl bych, že usneme docela rychle. Hlavně ať nám do rána proschnou věci.
Podle mapy jsme měli ujít 16km. Vzhledem k tomu, jak si člověk musí tu cestu vlastně sám najít a není přesně daná, tak nachodí více a celý první den nám zabral 8:43 hod. na 17,62 km. Rychlost nic moc, ale v té dešťové depresi a každý se zhruba 16kg na zádech to je adekvátní.
V příštím díle opět zmokneme, upravíme trasu, ztratíme pantofel, ohrozíme se na životě, dáme si hodně drahého piva a čokoládu (možná přijde i lívanec) a projedeme se lodí. Tak zase příště u dalšího dílu naší Norské expedice 🙂