Minule jsme se dostali do jednoho z velice frekventovaných kempů Memurubu a po cestě, která nebyla vůbec jednoduchá ztratili naštěstí jen jeden pantofel. Počasí se nám umoudřilo a další dny na sebe nenechali dlouho čekat.
DEN PÁTÝ
Jak jsem psal v předchozím článku, Memurubu je sice v 1000 m.n.m., ale vlastně celé jeho okolí je podstatně výš. Naše cesta měla pokračovat do kempu Gjendebu, který je na jednom z konců velikého jezera Gjende a turistická chata, je nejstarší ze všech provozovaných, patřících pod DNT (Norská turistická skupina, asi něco jako náš Klub českých turistů). Trasa vedle hned z kempu prudce do kopce a pak po hřebenu 10 km až do Gjendebu. My však byli připraveni na jiné dobrodružství – objednali jsme si převozníka.
Po rozlučce s mou druhou pantoflí jsme se vydali směrem na molo, kde jsme byli zhruba 10 minut před plánovaným odjezdem a čekali na loď. Shodou okolností jedna přistála asi půlhodinu předtím a stihla i odjet. Protože se z žádného směru nic neblížilo, trošku jsme se lekli, že jízdní řád je jen orientační a že nám loď ujela a my nakonec budeme muset jít pěšky. Štěstí se ten den na nás usmálo znovu a spolu s pěkným počasím dorazila loď asi s 8-minutovým zpožděním. Z ní následně vyskákalo spoustu turistů, kteří se vydávali nám známou trasou zpátky do Gjendesheimu po hřebeni. Až poté co vystoupili všichni, kteří se s náma nechtěli vydat dál jsme se mohli nalodit. Cesta lodí nám trvala asi 25 minut oproti předpokládaným více jak 4 hodinám na nohách. Měli jsme tak dostatek času si nakoupit v Gjendebu oblíbené sušenky a čokolády na cestu a poslušně využít toalety. Až poté jsme se mohli vydat dál na již podstatně zkrácenou trasu.
Popravdě jsme udělali moc dobře, protože vidina 26 km s těžkou krosnou během jednoho dne, to bych nejspíš nedal. Trasa začala krásně, žádný prudký stoupák, jen procházka v lesíčku, přes říčky. Po nějaké době samozřejmě musel přijít kopec, ale naneštěstí to nejhorší jsme objeli lodí a teď nás čeká jen postupný výstup až k jezerům ve 1400 m.n.m. kolem kterých budeme procházet ve stejné výškové hladině až ke kempu Olavsbu, který byl našim dnešním cílem. Protože bylo krásně, nebylo vlastně kam spěchat, trasa byla zkrácená, tak jsme fotili, kde to bylo možné a kde to bylo nějakým způsobem i zajímavé. Třeba u stáda krav, u kterého jsme se zdrželi dobrou půlhodinku minimálně a kde jsme se snažili krávám podstrčit trávu zpoza ohrádky, která musela být lepší, drbali jsme se na hlavě, bradě a pysku a od kterých se nám nechtělo odcházet. Nakonec to přijít muselo a nám bylo líto, že krávy za náma nemůžou – hleděli na nás přes ohrádku než jsme zašli za horizont. Kolem zajímavého vodopádu jsme stále stoupali, ale cestička byla příjemná a do zad nás hřálo sluníčko, alespoň do doby než jsme došli k prvnímu velkému jezeru.
To jsme museli z větší části obejít (nebo si půjčit jednu jedinou loď, která byla dost daleko od břehu, ale byla tam). Zde bych podotknul, že ačkoliv to nevypadalo, tak i Norsko se nejspíš potýká s nedostatkem vody, protože zhruba 10-15 metrů od břehu byla zemina pořád slušně podmáčená, ale dalo se po ni s opatrností projít. Předpokládám, že obvykle bývá jezero rozlehlejší. Naštěstí nám pomáhaly kameny, po kterých se dalo jít o něco lépe. Samozřejmě, že změna směru nám trošku změnila úhel jakým nám sluníčko svítilo na cestu a od zasněžených úseků, které jsme museli překonávat jsme si výrazně opálili obličej. Cesta však nebyla jen zasněžená, takže jsme se dočkali i bažinatého podloží, kde některé z kamenů nebyly kameny, ale zjistíte to, až jste po kotníky v blátě, kde ani kameny tvářící se pevně neudrží, když na ně stoupne člověk s těžkou krosnou (opět v blátě) a samozřejmě přes řeky.
Kolem nás se střídalo jedno jezero za druhým (nebo možná to mělo být jen jedno velké?) a cesta nám začala zase připadat trošku stereotypní a nudná. Krajina vypadala taky docela nezáživně, takže se ani výrazně nefotilo. Protože jsme se blížili k Olavsbu, které jsme už měli na dohled, trošku jsme zvolnili a všimli si zmrzlého ledu a sněhu na posledním jezeře. To svým tvarem nebylo nijak zajímavé, co nás ale docela překvapilo byla jeho vrstevnatost. Co tím chci říct. Nad vodou byl i nám běžný kus ledosněhu, tenký (vypadal tak), takže předpoklad byl, že by se mohl propadnout kdybychom na něj hodili něco těžkého. Ale pod vodou, to bylo jiné. Nejspíš kvůli teplotě, kterou si voda držela byla pod vodou malička ledová kra. No co, nenapadlo nás nic jiného než házet těžké kameny na onen ledový element a zjišťovat, kam až se propadne. Kamenů jsme měli spoustu, byly všude kolem, takže jsme si záměrně vybírali takové, které na kru dohodíme. Překvapení pro nás bylo, že kámen neprošel ani vrchní vrstvou do které se jen zapíchnul. Odletěl sníh a tím to skončilo. Opakovali jsme to ještě párkrát s těžšími kameny, ale výsledek byl pořád stejný. Tak tenhle led by nás asi udržel.
Vydali jsme se k chatě vybrat si místo na spaní. Těch míst jsme pro jistotu vybírali několik i kolem jezer, kdyby náhodou byl problém kempovat u chaty. Protože jsme našli jen 2 místa, které kolem chaty byly přijatelné šli jsme obhlídnout i chatu samotnou, která byla, zdálo se, odemčená. Zkoušeli jsme jedny dveře za druhými, až jsme se dostali do lobby chaty, kde na nás koukali 2 lidé. Mysleli jsme, že správci, ale byli to turisté jako my, kteří nám paní správcovou zavolali. S ní jsme se dohodli, že si můžeme najít jakékoliv místo, které se nám bude líbit a bude se hodit pro stan a ať využijeme klidně i sociální zařízení (které bylo jen formou suchých záchodů, ale i tak). Nic za to nechtěla a byla velice milá, dokonce nás pozvala i na teplý čaj, protože se k večeru výrazně ochladilo, a protože jsme byli mezi horama v krásném sedle, tak začalo i silně foukat. Nezbývalo než využít posledního sluníčka k vysušení některých navlhlých věcí, postavit stan a pak jsme jen zjistili, že chata jako taková je samostatná jednotka, plně vybavená, ale nic není zadarmo 🙂 tak jsme se vrátili k vlastní večeři, oslavnému večernímu loku špiritusu a po necelých 8 hodinách a 17 a půl kilometrech jsme zalehli.
DEN ŠESTÝ
V noci nám pravděpodobně trošku pršelo, co ale víme jistě bylo, že vítr foukal dost silně. Ráno jsme se probudili do nepříjemného mrazu. Nepršelo, ale pro změnu nám sněžilo. Snídaně proběhla ve standartním režimu, tentokrát však od Memurubu vlastníme Campingazovou Easy-Click kartuši, takže vaříme paralelně ve dvojicích jak máme chuť. Balení stanu bylo teda výrazně horší, protože při silném větru a s omrzlými prsty se ten stan prostě nechtěl složit. Podařilo se nám standartně po 9 ráno mít vše sbaleno, vše snídaňového snězeno a být připraveni na cestu. Pořád nám sněžilo, ale těsně před koncem trasz jsme si chtěli dát výšlap na 2032 metrů vysokou Kyrkja a když bychom měli dost času, tak bychom nejdřív postavili stany a vyrazili nahoru na lehko.
Ačkoliv jsme byli a spali v 1400 metrech, naše trasa vedla nejdříve směrem nahoru, asi o nějakých 200 výškových metrů. Nebyl to zas takový masakr, trápilo nás jen zesilující sněžení a trasa, která tentokrát vedle z velké části po sněhu. Nebýt to sníh (led) do kterého bylo jednoduché propadnout (někdy až po kolena) nebo posléze řízený sestup čistě na zasněžených a zletodatělých kamenech, kde sníh s radostí padal do bot i přes návleky, bylo by to asi docela v pohodě, ale tentokrát se nám mstilo i klesání. Už jsme měli hezky asi dostatečně dlouho a tak se to mohlo zase zkazit. Samotná cesta nebyla prakticky nijak moc zajímavá, ačkoliv je to smutné takhle říct. Ale viditelnost byla zpočátku téměř nulová kvůli houstnoucí mlze a sněžení a taky nebylo ani co fotit, protože krajina byla jen bílá.
Po sestupu zpátky na úroveň zhruba 1400 metrů jsme museli přebrodit pár řek. Tentokrát jsme byli v oblasti, kde řeky samo o sobě nebyly nijak silné, ale byly široké. Hodně zde pomáhaly trekingové hole, pro vyvážení stability, ale ti, co hole nemají (já a Péťa) měli co dělat. Kameny se zdály být pevně umístěné, o to víc bylo překvapením, když se začaly strašlivě houpat. Hlavně když na nich byl člověk už celou vahou těla. No podařilo se nám ke sněhu v botách nabrat i trošku vody při neobratném přeskakování z kamene na kámen ve druhé nejširší řece toho dne. Kameny byly malinko více od sebe a přehoupnutí váhy na další kámen a následné zahoupání kamene nás stálo i to málo sucha, které v botách ještě zbývalo. O to více zajímavější byli turisté, kteří šli proti nám. Nejdřív se inspirovali našimi zdary a nezdary a pak pro jistotu přešli řeku po čtyřech, což jsme s respektem k ni sledovali z povzdálí, takže přesně netuším jaký přesně to byl styl. Každopádně my byli na té správné straně a oni nakonec taky, takže jsme pokračovali v cestě.
Procházeli jsme kolem dalšího jezera, které stejně jako předchozí den mělo zajímavý zledovatělý povlak. Docela pozoruhodné bylo vidět jak z kamenů, po kterých jsme šli šlo (resp. nešlo) vidět na dno. Jezera musely být obzvlášť hluboké, protože z břehu jsme viděli ještě jednu řadu kamenů ve vodě a pak čirou tmu. Na zmrzlé hladině se pohybovalo hejno holubů nebo racků, kteří sledovali díru v samotné kře a pravděpodobně byli připraveni chytat ryby. Kolem jezera jsme se dostali až na rozcestí – dolů asi 2 km do kempu a nebo nahoru asi 2 km na Kyrkju. Jak jsme tak koukali na kamzíko-turisty, kteří s malými batohy skáčou po skalách a překonávají i více než metrové výškové rozdíly bylo celkem jasno, že s krosnama nahoru nepůjdeme. Druhý důvod byl ten, že vrchol byl zahalen v mracích a stejně bychom nic neviděli. Dáme tomu druhou šanci, ale nejdřív seběhneme dolů do kempu.
Cestou dolů jsme se už poohlíželi po nějakém místě, kde se vlezou naše stany, abychom nemuseli platit za kemp. Pořád jsme ale měli v hlavě informaci, že se může stanovat minimálně 200 metrů od budov. Cesta dolů byla taky už docela dost prochozená, nejspíš je rychlostní výšlap na Kyrkju oblíbená aktivita kempařů a ubytovaných v Leivarssbu, protože na parkoviště bylo spousta aut a turisti chodili proti nám a naším směrem v hojném počtu. Čeho jsme si ale všimli byla malá dřevěná bouda, s komínkem, u které nebyl vůbec nikdo. Takové chatky bývají příjemným místem na bydlení. Vítr byl dost prudký, tak jsme to šli obhlídnout. Zámek jen na západku, otevřeli jsme a uvnitř byly kamna, kamenná postel a hliněná zem. Tady by se dobře přespávalo. Problém byl jen malý. Zámek byl jen z venku, takže kdyby nás tam někdo zamknul, těžko bychom se dostávali ven. Přesto jsme využili bezvětří uvnitř chaty a uvařili si pozdní oběd. Po jídle jsme znovu zauvažovali nad bydlením v té boudičce, ale nakonec jsme se rozhodli popojít až ke kempu.
Prudký studený vítr nebyl přesně to, co jsme chtěli, když jsme vylezli z chatky, ale co se dá dělat – počasí si nevybereme. Došli jsme až k chatě a zjistili, že stanování stojí 90 NOK na noc pro jednu osobu. To není moc oproti Memurubu. Přesto jsme se vzdali už pomalu směrem, kterým půjdeme zítra a hledali relativně rovné, ale hlavně suché místo ke stanování. Hned za kempem je jezero, takže půda byla lehce podmáčená, ale když jsme zhruba 450 metrů od budovy našli pěkné místečko, bylo rozhodnuto. Stany jsme zvládli postavit i ve větru, přezuli jsme se do suchého a vyrazili do hlavní budovy, kouknout se na pivo (když je levnější kemp, musí být i pivo, to dá rozum).
To jsme se teda trošku spletli, pivo stálo stejně jako všude jinde, 105 NOK, ale pro změnu bylo čepované. Každý jsme zvládli piva 2, k tomu nějaké chipsy. Hráli jsme karty a bylo nám fajn, až do doby, než přišel majitel kempu a ptal se nás na naše stany. Že prý jsme blízko a musíme být až kilometr od chaty, kvůli Covidu a nařízení na limity sociálního zařízení. Ale že můžeme zaplatit kempování a bude to OK. Neměli jsme dopité piva, tak jsme jen potvrdili, že zaplatíme a pili dále. 5 minut na to přiběhl znovu už jen s tím, že se musím odstěhovat z našeho místa, protože jsou plní. Nevím, kde k takové pitomosti došel, ale chápu, že jakkoliv se mohlo stát, že by kvůli nám a všem se kterýma jsme se tam dostali do úzšího kontaktu by třeba musel kemp zavřít a to není pro byznys dobré, tak jsme s rozhořčením šli přesunout naše stany.
Nakonec jsme stejně bydleli zhruba stejných 450 metrů od budovy, jen jsme to vzali tentokrát za ten chytřejší konec a posunuli se až za horizont kopečku, takže na nás neviděli (popravdě si myslím, že kdybychom nepřišli na pivo, tak nikdo nebude nic řešit ani napoprvé, ale když už jsme tm byli, tak jsme používali to jejich sociální zařizení). Venku jsme si ještě uvařili vydatnou večeři (po nenáročném dni, na Kyrkju jsme nakonec nedošli, z mlhy se vrchol dostal, ale když jsme se převlékli do suchého, už se nám jednoduše nechtělo) a po ušlých 5 hodinách a 11 km zalehli do spacáků a těšili se na další den.
Příště půjdeme už jenom z kopce, pak zase prudce do kopce, budeme se klouzat a zkusíme se dostat až k ledovci. Jo a potkáme hodně ovcí a (počkej si) taky soby. Těšte se na další, již předposlední část.