Až doteď jsme chodili jen po Národním parku, po horách, míjeli ledovcové jezera, ledovce, vodopády, občas nějaké to zvíře, brodili se ve sněhu a překonávali jsme malé i velké kameny, spali ve stanu, v kempu i vedle něj a prožili si skoro doslova čtvero-ročních období. Teď se přesunujeme k poslední části.
DEN DESÁTÝ
Poslední ráno v kempu Spiterstulen a vlastně i v celém Národním parku, resp. u něj, nás zaskočilo svým chladem. Sice nefoukal vítr a tak se stan bude dát složit podstatně jednodušeji než o pár set metrů výš, ale celý je posypaný zmrzlým ledem a sněhem. Brz začaly mrznout i prsty, které stan balily. Tento den jsme přeskočili vaření a než nám přijel autobus nakoupili sušenky na sváču. Posnídáme až v Lomu.
Autobus přijel dříve, než měl, vzhledem k tomu, že vozí jednou ráno a jendou odpoledne turisty z Lomu do Spiterstulenu a hned na otočku jeden zpátky. Cesta trvá podle jízdního řádu hodinu, ale vše se odvíjí od protijedoucích vozidel, kterým se musí autobus vyhýbat. Ani první den ani tentokrát mu to netrvalo déle než 45 minut. Řidič jen rychle zkontroloval lístky z aplikace, ale že by nějak výrazně kouknul, zda sedí datum na který máte lístek koupený, to se říct nedá. Nasedli jsme a rozhodli jsme se, že budeme koukat na cestu, protože nepotřebujeme pospávat. Po cestě jsme dopíjeli Jägermeistera a k tomu jedli sušenky.
Opět nám cesta netrvala dlouho a po 40 minutách jsme byli v Lomu. V místě, ze kterého jsme odjížděli před 9 dny do hor. Pekárna, která je v Lomu vyhlášená, už od otevíračky obklopovala dlouhá fronta ven. Kvůli omezením se dodržovali rozestupy a jedním vchodem se šlo dovnitř a druhým ven. Postavili jsme se do fronty, protože vyhlášený podnik musíme vyzkoušet. Krosny jsme odložili venku před pekárnou a uvnitř jsme jí prošli tak, abychom nikomu nic neudělali. Vybrali jsme si pár kousků pečiva, k tomu kávu a kakao a šli posnídat ven. Než jsme posnídali, Lucka s Michalem odběhli do obchodu nakoupit svačinu a jídlo na dnešní den. Přece jen cesta autobusem bude trvat tentokrát 6 hodin, až do Osla, do centra, tak ať máme co po cestě chroupat, když tentokrát nebudeme spát. Pak jsme se v obchodě vystřídali.
Od autobusáku je Kiwi supermarket vzdálený asi 10 minut pěškochůzí až za městským kempem. Výběr byl ale relativně velký, takže nám nakupování zabralo taky nějaký čas. Konečně jsem si mohl koupit v supermarketu pivo za „normální“ cenu, ale nepřesvědčil jsem Péťu, že six-pack je dobrá volba. Dovolila mi jen 3 piva, tak jsem bral i to. Prý, že si koupíme další v Oslu. Dobře, beru tě za slovo.
Měli jsme akorát tak čas sníst si těstovinové saláty z Kiwi, trošku přebalit krosny a někteří i nakoupili v akci Merino mikiny. Pak jsme se přesunuli k nádraží a čekali na autobus. Jízdní řády byly trošku matoucí, protože na žádném z nich nebyl vyznačen ten správný čas našeho autobusu. Opět jsme začali trošku plašit, že nebudeme mít odvoz. Protože Lom byl někde v půli trasy této linky autobusu, přijel s přijatelným zpožděním 12 minut. Naložili jsme krosny, vzali si nezbytnosti, jako je jídlo, čtečku, atd. do autobusu a mohli vyrazit. Po trase občas řidič řekl nějakou zajímavost o msítě, kterým jsme projížděli, ale v angličtině toho řekl výrazně méně (naučené fráze). Cesta byla hodně dlouhá a asi jediným zajímavým místem bylo největší Norsko jezero Mjøsa. kolem něj jsme jeli od severu až skoro k jižnímu cípu. Jinak nebyla ničím jiným zajímavá – možná funkční toaleta stojí za zmínku. Byla čistá, voňavá a fungovala. Zhruba po 2 hodinách jsme měli technickou zastávku, tak jsme snědli oběd a koupili si nanuky. Kolem půl 7 jsme dorazili do Osla na autobusák.
Na nádraží jsme si opět překopali věci tak, abychom mohli krosny odložit do úschovny a po Oslu se pohybovat na lehko. Do té největší úschovny se vklidu vlezly 2 krosny a stan, takže jsme měli do dvojice jednu kóji. Pak jsme se vydali na nákupy. Ne teda žádné módní nákupy, ale dokoupit jídlo na večer a na snídani a k tomu samozřejmě přikoupit pivo. Hledaji jsme zase Kiwi, kvůli jejich salátu, takže jsme nějakou prodejnu našli a šli tam. Porovnávali jsme ceny mezi prodejnama Kiwi a když už jsme měli vše potřebné nakoupeno, vydali jsme se k sekci s pitím. Sladké pití jsme už měli v košíku, byl čas si koupit pivo. V tom byl přece jen problém. Nikdo jsme netušili, resp. žili jsme s informací, že je prohibice od 20 hodin, jenže o víkendu je ta prohibice už jen do 18. Takže jsme zase přijeli pozdě. Další pivo nebude. Ještě, že jsem si v Lomu koupil 3 a 2 mi zbyly do Osla 🙂 Ostatní ale měli smůlu.
Z obchodu jsme vyrazili do centra, najít místo, kde se navečeříme. Nenapadlo nás nic lepšího než si jít sednout na budovu opery, která je v Oslu takovým symbolem. Trošku hůř se tam jedlo vzhledem k silnému větru od moře, ale s trochou umu, aby neodletělo jídlo, se to dalo. Kolem nás jezdili a fičeli na elektrických koloběžkách všechny možné věkové skupiny a národnosti. Ovšem stali jsme se i svědky nehody, která do zálivu přivolala 3 velké hasičcské auta, 2 záchranky, Policejní loď a přeletěl nad námi i vrtulník. To když se do zálivu vracely kajaky a jeden se nejspíš převrhnul. Alespoň ho potom vytahovali z moře převrácený. Policejní složky na lodi to viděli, zavolali všechny ostatní složky a jeli to prohlédnout blíž. Kajakář sice převrhnul loď, ale dostal se z ní a tak byla na hladině jen prázdná loď a nebylo nutné vyprošťování a ani zachraňování, ale takových 25 minut bylo možné koukat, jak fungují záchranné složky v zahraničí. Během toho všeho jsme snědli naši večeři a vydali se ještě na vršek opery pro další fotky.
Když už nás opera omrzela, chtěli jsme ještě trošku zabít čas a protože v Oslu v neděli nic moc dalšího není, šli jsme se projít do přístavu kolem pevnosti Akershus. Pevnost chrání Oslo více než 700 let před útoky z moře. Dneska už teda asi ne, ale celou dobu to tak měli. Dneska jsou v pevnosti 2 muzea, Muzeum Osla, který dokumentuje obnovu Osla po velkém požáru a a Muzeum odbojových aktivit proti okupantům. Kolem pevnosti se dá projít do druhého zálivu, přístavu chcete-li, kde byl rybář vedle rybáře a chytali ryby. Došli jsme až k restauraci na konci mola, která svýma cenama nepatřila mezi nejlevnější, odskočili si na záchod a vydali se zpět. Zpět až na nádraží pro věci a pomalu jet na letiště. Taky je pravda, že za posledních 10 dní jsme nebyli tak pozdě ještě vzhůru :-D, ale když je jednou 22 hodin, musíme se vydat směrem k bydlení.
Na železniční stanici jsme ještě zaskočili do COOPu pro něco sladkého a rozhodovali jsme sejestli si koupíme lístek a vlak už teď a nebo až půjdeme zpátky s krosnama. Nakonec jsme to nechali až na potom a šli si vyzvednout nejdřív krosny. Naštěstí autobusové nádraží je skoro přímo propojeno s tím vlakovým, takže jsme byli brzo zpátky u automatu na lístky na vlak a kupovali 4 kousky na letiště. Na letiště dorazíme kolem půlnoci. Museli jsme na náš vlak chvíli počkat, tak jsme začali vytahovat sladkosti, které jsme nakoupili v COOPu a dojídali zbytky šunky a sýru.
Na letišti jsme v rychlosti obhlídli, kde by se dalo ulehnout a protože všechny čtyřsedadla, kterým chyběly madla už byly obsazené, vybrali jsme si volné sedačky u toalet (aspoň to budeme mít blízko) a snažili se usnout. Začali jsme na sedačkách, kromě Péti, která to rovnou zabalila na karimatku a do spacáku, postupně jsme se ale vydali na zem všichni 🙂 někteří dřív a někteří později.
DEN JEDENÁCTÝ
Ráno posledního dne jsme se probudili na letišti. Taky kde jinde, když jsme tam usli. S Péťou jsme se rozhodli vrátit náš sběrník plechovek a plastů a za získané zálohy koupit Péti mléko. Na nic jiného nám bohužel peníze nevyšly, takže kávu jsem platil kartou. Ceny ve Starbucksu velice podobné těm českým, potažmo evropským (34 NOK za kávu). Když jsme se vrátili zpátky byli vzhůru už všichni a tak jsme se nasnídali. S Péťou jsme ještě podarovali náhodnému budoucímu vlastníkovi zbytek PB kartuše, kterou jsme odložili u odpadkových košů venku a vydali se odevzdat naše už asi po sté přebalené krosny, které jsme měli zvážené a svázané.
Pak už nám zbývalo jen strávit čas v bezcelní zóně a utratit zbývající NOKy a nakoupit vzpomínky na Norskou expedici a pak už jen vyčkat na vyvolání boardingu do letadla. Cesta zpátky trvala naprosto stejně, takže po dvou hodinách jsme přistávali v Praze. Lucka se šla ještě do letištního testovacího centra otestovat kvůli zaměstnání, ne proto, že by to po ní někdo chtěl. Nikde nikdo nekontroloval, zda přiletěl čech nebo cizinec. Testování trvalo dlouho, takže jsme s nimi nezůstávali a jeli jsme domů. Později jsme se ještě rozloučili na nádraží a Lucka s Michalem jeli domů a my zůstali v Praze. Tak skončilo naše 11 denní dobrodružství v Norsku v Národním parku Jotunheimen. Jsme rádi, že jste zůstali až do konce a budeme rádi za zpětnou vazbu.
P+F