V průběhu týdne jsme se rozhodli, že uspořádáme další z našich výletů někam do přírody. Protože mám poslední dobou nějaké problémy, vybral jsem si z nabízených tras České Švýcarsko, protože nabízelo nejmenší převýšení. Cesta tam však z Prahy trvá cca 2 hodiny a tak jsme museli vstávat brzo, abychom očekávaných 30 km dali za světla. Nám se samozřejmě podařilo vstát až o 2 hodiny později a tímpádem došlo ke změně plánů a museli jsme vymyslet něco, kam nebude dojezdová vzdálenost až příliš dlouhá. Oko nám padlo na podještědí, kolem Kryštofova údolí. Trasa byla zhruba hodinku a pár minut od Prahy, umožňovala zkrácení v případě potřeby, tak nebylo moc co vymýšlet a vyrazili jsme přes Lidl pro zásoby a hurá na Liberecko.
Cesta byla relativně v pohodě, nikde nebyly zácpy nebo přespříliš mnoho aut a příjezd do vesnice Křižany proběhl bez sebemenšího záseku. Teď to už chtělo jen najít nějaké parkování a jak bývá zvykem u vesniček s jednou ulicí a kolem stojících rodinných domků, nebylo to nic jednoduchého. Trasa nám začínala až kousek od železniční stanice, tak jsme to zkusili zaparkovat poblíž. Už u nádraží, při příjezdu, jsme viděli, že se nám tam bude líbit. Všude poskakovaly koťátka, kterých bylo podle prvních odhadů asi 5, posléze jsme se dopočítali až 7 malých čiperů. Málem jsme se díky nim nevydali na žádnou procházku, jak nás bavilo se koukat jak dovádějí a hrají si. 🙂
No byl už skoro čas oběda, museli jsme si pohnout. Sbalili jsme do batohu vše nutné, hlavně čelovky pro jistotu a teplé oblečení na sebe a vyrážíme kousek po cestě do kopce, abychom pak zahli po zelené značce do lesíku směrem na Solvayův lom. Dneska již po třípatrovém nejrozsáhlejším vápencovém lomu kolem Ještědu není moc památky, kromě naučných cedulí a loupežnické jeskyně. Sice je zde prý průchozí cesta lomem, nejspíš však jen za hezkého počasí, a přes sezónu. Bohužel ani v loupežnické jeskyni nebylo nic moc k vidění a nejzajímavějším byl bahnitý výstup, který volal po nějakém uklouznutí.
Po krátké smyčce kolem lomu jsme pokračovali po zelené značce až ke Kapli sv. Kryštofa na které jsme opět potkali jednu starší paní. (Musím podotknout, že tentokrát jsme v takovém chladném počasí potkali nebývale velké množství lidí, až jsme byli sami překvapeni.) Změnili jsme barvu na červenou a pokračovali po hřebenovce občas bahnitou a občas příjemnou lesní cestou přes rozcestí Trávník a náš, ten den, nejvyšší bod Vápenný (790 m.n.m.). Než jsme dorazili na první zříceninu hradu Roimund, museli jsme správně odbočit z červené na žlutou, která nás dovedla na opuštěný kopeček, kde se tyčila jedna zbývající kamenná zeď, tehdejšího hradu Roimund. Podle toho, co vždycky na místě bývalých hradů najdeme, mám ten pocit, že žádný z těch hradů nemohl být nijak veliký, ale přesto některé terénní nerovnosti nasvědčují, že to historicky mohla být zajímavá stavba.
Z Roimundu scházíme na rozcestí, kde opět měníme barvu na modrou a vyrážíme směr Buk republiky. Cesta nám docela odsýpala a tak jsme se rozhodli po modré pokračovat až na další zříceninu hradu Hamrštejn. Dobře jsme udělali, a to ne proto, že by nás na místě zříceniny čekalo něco extra více než jinde. Zajímavým bodem výletu se pro Peťku stal transbordér, neboli gondolový most. Kladkami ovládaná kabina, která převeze z jednoho břehu na druhý. Ano, každý musí zamakat, jinak se kabina ani nehne 🙂 ale přesto to byl asi nejzajímavější kus naší sobotní cesty. Na kopci si na nás počkala zřícenina. Já jsem sice říkal, že nebyla ničím zajímavá, ale samozřejmě každá taková stavba má své kouzlo. Každá vypadá dnes jinak, a umožňuje upustit trošku fantazie a představit si, jak to asi mohlo vypadat kdysi. Tady to vypadá na věž, do které se s trochou skalního lezení dá dostat a kolem dokola ještě kusy hradních zdí.
Odsud už nás čekalo jen posledních asi 12km zpátky k autu. Abychom se nevraceli, vydali jsme se možná trošku riskantně po cyklostezce, která byla součástí klasické automobilové cesty. Naštěstí ještě pořád nám přálo světlo a provoz taky nebyl nijak veliký. První část cesty toho nebylo nic moc k vidění, až když jsme došli do obydlenější části Kryštofova údolí, naskytly se kolem cesty krásné pohádkové chaty a chalupy. Kousek od barokního mostku je taky překrásný orloj, který vznikl přestavbou staré trafostanice. Bohužel už je nejspíš zazimovaný, tudíž jsme si ho mohli prohlédnout jen staticky.
Abychom nešli jen pořád po cestě, střihli jsme si to ještě zkratkou přes Simmův kopec, kde jsme následně navázali zase zpátky na silnici a vyrazili vstříc posledním dvěma kilometrům přes Křižanské sedlo. Už jsme začali vnímat, že se smráká, takže bylo akorát tak na čase. z Křižanského sedla to už bylo jen z kopce směrem k vlakovmu nádraží a doufali jsme, že třeba koťata už budou spát, abychom nemuseli řešit, že žádné nepřejedeme. Bohužel jsme museli všechny kočky, i ty starší, dostávat z pod auta na tvarohový šáteček, který Peťka pohazovala po zemi a lákala zvířátka pryč ode mě. Uličníci se naštěstí ještě více bály nastartovaného auta, tak neměli nutkání skákat mi pod kola a my jsme mohli za tmy vyrazit směr domů.