Dostali jsme se za půlku naší dobrodružné výpravy. V tom nejlepším jsme se dostali až na Pico Ruivo (nejvyšší hora Madeiry) a následující den jsme už procházeli celou hřebenovku v dešti a mlze. Bohužel jsme si tak neužili naplno „prý“ nejkrásnější část celého treku – což nás vybízí k tomu, zajet si na Madeiru znovu :-). Teď už ale budeme pokračovat dál.
Našai výpravu jsme prozatím zakončili u Posto Aquicola v Ribeiro Frio, které se zdálo být spíše pozorovatelnou ptáků než tábořiště. Kemp byl teda mírně vzdálen od cesty, ale vzhledem k bouřce a dešti jsme raději zvolili místo, které nebylo až tak skryté, aby nás třeba někdo ještě někdy našel :-D. Jo a byla tam blíž voda, zásobující celé Posto Aquicola (taková přírodovědná stanice)
DEN SEDMÝ
Tak to, co se zatím ještě nestalo se stát muselo. Ráno začaly přijíždět autobusy plné zvědavých němců a britů a ti si fotili všechno zajímavé. Jejich trasa byla přes přírodovědnou stanici dále na pozorovatelnu ptáků (ano, tam kde jsme spali). No tak nic, protože ráno silně pršelo, tak se nám nechtělo vstávat a když pršet přestalo, začalo se to tu hemžit lidmi.
Co se týče vody, asi máme smůlu, k jedinému funkčnímu kohoutku, o kterém víme, teď už nemůžeme. Autobusů je tady asi 15. Vypadali bychom asi divně, tak jdeme načepovat vodu k vodopádu. Po suché snídani (paštika) jsme rychle zabalili domovy a vydali se vstříc dalším 18km. Tentokrát ale jenom dlouhých 18km, nikoliv vysokých 🙂
Protože bylo pořád vlhko, občas zapršelo, sice slabě, ale zapršelo, tak jsme šli v pláštěnkách a šlo se nám docela v pohodě. Jediný problém byl asi ten, že každý krok po kamenech, nebo dřevěných schodech jsme museli alespoň 2x zvážit, protože vše klouzalo. Takže nám to šlo pomaleji, než by asi šlo, kdyby nepršelo.
První půlka cesty za náma. Vesnička Portella. Má 2 restaurace, uvažujeme nad něčím teplým. Rozmlsali jsme se. Teď už nebudeme spát v žádných kempech, ale za to jsou kolem městečka. Byl čas oběda, tak jsme zapadli do první restaurace, která vypadala lehce i jako hotel. Po nějaké době jsme se rozhodli, že raději změníme lokál. Zkusili jsme restauraci č. 2. Ta byla mnohem příjemnější, lidi zde bylo mnohem více, takže asi lepší lokál.
Objednali jsme si tradičně pivo a jídlo. Rajčatová polévka byla tentokrát dobrá, ale jiná než jsme čekali. Pizza taky nenaplnila očekávání, ale to jen proto, že jsme měli strach si objednat něco jiného. Jenomže jsme viděli, co obvykle nosívali číšníci ke stolům ostatních, a chtěli jsme to taky. Maso na špízu. Ale na takovém větším špízu. Dělali to přímo na ohni a chutnalo to parádně.
Byl čas vyrazit dál. Ještě nějakých 5 kilometrů a možná se vyspíme. Jenomže už jsme moc nečekali, že bude kde. Cestu jsme lovili dvojím způsobem. Já po staru v papírových mapách, co jsem si nachystal, a Lucka v mobilu, kde jí to ukazovalo i aktuální polohu. (Měla trochu výhodu, papírové mapy to neumějí)
Nakonec jsme dorazili na poslední relativně široké místo, kterým byl konec cesty – dál už to vypadalo hodně úzké na 2 stany. Obehnali jsme se kamením (protože to byla pořád cesta) a šli spát.
DEN OSMÝ
Vypadalo to, že stále prší, sice málo, ale prší. Nechtělo se nám ze stanů, ani pokračovat. Probralo nás ale auto, jednoho ze zahrádkářů, kteří se na konci cesty, kde jsme stanovali otáčeli, aby mohli dojet na svou zahrádku. Byl v pohodě. Nechtěl po nás abychom se uhli, zamával nám a docela rizikově se otočil na užším místečku, kde jsem čekal, že se svou velkou Toyotou zahučí dolů ze svahu. Zvládl to.
Každopádně musíme vstát, musíme jít. Venku se mračilo, bylo černo, už včera jsme viděli, že z hor, kde jsme byli ještě včera, nejde vidět vůbec nic. Ani hory, ani výhledy z hor nebudou kdovíjaké. To nám asi ještě vyšlo dobře. Vydali jsme se na cestu podél skalisk.
Každým kilometrem se zdálo, že unikáme tomu škaredému počasí, a zanedlouho jsme začali sundávat i mikiny a bundy. Začalo být zase hic. Jediné co moc nepomáhalo, že z každým záhybem, s každou horou, kterou jsme obešli se vůbec neměnil výhled na to, kam máme jít. Toto vážně neubývá?
Z deštných částí jsme se přesunuli na suché místečka, kde už se to i vybarvovalo květinami. Oblast vypadala, jako typický český lesík, dokonce jsme měli chuť začít sbírat houby. Jen nerostly. Ty jedlé.
Konečně přecházíme na konec té procházky kolem skal. Dojídáme co se dá, dáváme si pauzu na sluníčku. Ve městě by měl být obchod, po týdnu pití vody (a občas piva) máme chuť na nějaké sladké pití (Fanta, Coca Cola, nebo něco). Scházíme do městečka. Město vypadá velké, jenomže na mapách nemá zakreslený žádný obchod. Sakra. Ptáme se kolemjdoucích, nevědí. Jeden nás nasměruje ke kostelu. Tak jo, je to jediná stopa, i když se nám nechce scházet ten prudký kopec dolů. Asi ho pak budeme muset vyjít i nahoru.
Obchod jsme našli, resp. spíš to, co z něj zbylo. Zásob tam nebylo mnoho, nebylo moc z čeho vybírat. Ale něco jsme koupili. Nadlábli jsme se a vydali jsme se vstříc nejvýchodnějšímu kousku ostrova. Ten musíme zdolat taky ještě dneska, abychom měli kde spát. Naštěstí máme ještě dost času. Vody máme dostatek, vyrážíme.
Už víme, že jsme utekli špatnému počasí, začíná být nesnesitelné vedro, kus cesty vede po hlavní silnici, takže nás pálí i nohy. Procházíme kolem několika míst, kde jsou zakreslené pláže. Je tady ale moc aut, není čas koukat, zda tam je volno nebo ne. Pokračujeme dále až na vyhlídku. Jaké potěšení, že na vyhlídce je stánek s chlazeným pivem i nanuky. Každý si vybere, co mu po chuti, aby se osvěžil.
Poslední šlapací kus cesty. Je to sice furt nahoru a dolů, ale jde to. Poslední hnusná šlapačka. Akorát docházíme, když z východu odchází poslední zbylé duše, které si chtěly nejvýchodnější kus ostrova prohlédnout, možná i se západem slunce. Stavíme stan hned vedle stanařů, které jsme po cestě už jednou potkali. Pokusili jsme se vysušit vlhké stany a mezitím, dokud to jde, se vrháme k moři.
DEN DEVÁTÝ
Hned ráno, ještě než začneme dělat snídani, vyrážíme s Péťou na vyhlídku. Nejvýchodnější místo, chceme stihnout východ slunce. Je tam krásně, teplo, vidíme daleko. Uděláme si pár fotek a jdeme se nasnídat. Zase zpátky do kempu a hurá vařit. Dnes je v plánu jednoduchá věc. Protože se nám nechce vůbec chodit a vypadá to, že bude moc teplo, tak se vrátíme kousek zpátky do městečka, kde je obchod, nakoupíme, abychom měli na letišti co jíst a vyvalíme se na pláži. To bude bájo.
Tak městečko není úplně městečko, jako spíš hotelový komplex. Hotelovým hostům umožňují si pronajmout loď, případně ve vlastní přijet a parkovat přímo u hotelu. Aha, tak tady nás asi na pláži nenechají. Nakoupili jsme v obchůdku nějaké chlazené pití (pivo) a limču, nějaké dobroty a jdeme se zkusit mrknout, jak to vypadá u pláže.
Na pláži nebyl nikdo, jediní lidé byli na lehátkách pod slunečníky kousek dál, tak to by mohlo klapnout. Rozložili jsme se na betonovou zem a začali jsme se znovu opékat. Už není co ztratit, jdeme do ruda.
Několikrát dokoupíme pivo, prohlížíme si náměstíčko a fotíme kraby. Těch bylo u pláže požehnaně. Všechny možné barvy. Drželi se na kamenech statečně, i když silná voda měla jiný názor. Večer jsme se naložili do autobusu, který nás odveze na poslední spací místo tohoto výletu – na letiště. Zabrali jsme nejlepší sedačky a nehodláme je opustit dřív, než ráno.
DEN DESÁTÝ – POSLEDNÍ
Tak a je to tady, poslední den, který strávíme v letadle. Poslední úpravy zavazadel, přebalujeme a chystáme se na předání batohů letecké společnosti. Musíme ještě dopít pivo, které jsme ještě nenačali. To bude problém v letadle. Cesta je dlouhá. Po všech lapáliích jsme odevzdali krosny a prošli do bezcelní zóny. A to bychom nebyli my, kdybychom nedobíhali na letadlo později, než chtěli zaměstnanci letiště. Kvůli větru se na Madeiře nastupuje dříve, než jsou běžné časy, a když se uzavře gate, tak opravdu už nikoho nepouští dovnitř. To aby bylo letadlo včas připravené na pokyn z věže, že může odletět. Hmm, kam se hrabou ostatní letiště, které běžně ještě v době odletu přijímají opozdilce.
Opět jsme letěli přes Anglii, tentokráte přes Londýnské letiště Gatwick. Protože je jedno z hlavních letišť EasyJetu, tak celé letiště bylo vlastně oranžové. Vyzvedli jsme si zavazadla, zase jsme je poctivě předali dalšímu letadlu a šli se nadlábnout. Přípravu před odletem jsme tentokrát nepodceňovali, i když londýnská bezcelní zóna lákala k delším zastávkám, ale to bychom nestihli letadlo – ZASE.
Nebylo to ani potřeba, stejně jsme půl hodiny rolovali po letišti, než jsme se dostali na řadu k odletu. Docela velký provoz. Letadla přistávala a mezi nimi se muselo vlézt letadlo, které odlétalo. Fronta konstantně asi 15ti letadel o tom vypovídala své.
Nakonec jsme se v pořádku a včas dostali domů a konečně jsme mohli odložit a schovat krosnu zase na nějakou delší dobu, než se naskytne příležitost je znovu užít.