Rok se s rokem sešel a opět se vydáváme vstříc turistice. Tentokrát padl prst na mapě na ostrov Madeira, ležící na západ od Maroka (tedy na úrovni Afriky, ale patřící Portugalsku). Vlastně stejně to mají Kanárské ostrovy se Španělskem.
Už na přelomu října a listopadu jsme sledovali cenovku letenek, jelikož to v našem pojetí je většinou ta jediná nákladová položka – když nepočítám jídlo 🙂 Asi nejlevnější kousky jsme kupovali na konci listopadu za cenu asi 3.200,- na osobu. K tomu variabilně přikupujeme půl velkého zavazadla na osobu. Ve čtyřech jsme se dopočítali částky asi 14.000,- pro nás všechny (4).
DEN PRVNÍ
Na Madeiru se letí v průměru 8 hodin. Co jsem nakoukal, tak cesty jsou asi 2. Jedna přes Spojené Království a druhá přímo přes Portugalsko. Časově je lepší spíš ta Anglie, byť se to nezdá, když letíte opačným směrem 🙂 Přestupovali jsme v Manchesteru, kde jsme za 3 hodiny volného času stihli akorát vyzvednout a odevzdat k dalšímu letu naše krosny a nasvačit se. EasyJet je trošku neohebná společnost, nechtějí odbavovat zavazadla až do cílové destinace, takže je nutný check-in zavazadel na každém přestupu 🙁 V Anglii nám pršelo (jaké překvapení), takže nás krátký přestup ani nemrzel.
Po delším asi 4-hodinovém letu z Manchesteru jsme nakonec přistáli na Funchalské letišti. To je teď relativně nově pojmenované po Christianu Ronaldovi. I když foukal docela silný vítr a letiště jsme museli obletět kolem dokola, abychom mohli přistát (a povedlo se napoprvé), tak bylo docela teplo i v 7 večer. A i kdyby náhodou byla zima, člověk se hned zapotí při tahání krosny 🙂
Plán byl jednoduchý, museli jsme nakoupit potraviny a rychle stihnout otevřený Decathlon, kde musíme nakoupit plynové kartuše. Musíme se zásobit, protože minimálně 5 dní nemáme potkat nic, co by připomínalo obchod. Vše si taháme s sebou.
K Decathlonu se dostáváme 30 minut před zavíračkou a doplňujeme potřebné zásoby, čelovky, plynové bomby a než nám přijede smluvený taxík, tak se ještě pořádně najíme. Na západní cíp ostrova u Porto Moniz máme dorazit po 23:00, takže ať už jen rozložíme spaní a můžeme se vyspat do druhého dne.
Taxík přijel ve smluvený čas a přesto, že jsme měli domluvenou cenu, tak to zkoušel s taxametrem. Později na dotaz, zda platí cena domluvená předem nás uklidňoval, že taxametr musí mít zapnutý kvůli policajtům. (Tak alespoň se koukneme, zda nepřeplatíme)
Škoda, že jsme jeli v úplné tmě. Řidič nás neustále upozorňoval na zajímavosti kolem kterých jsme projížděli, na skvělé restaurace, pláže, apod. Bohužel nic nebylo vidět, ale i tak jsme si cenili jeho snahy, a přece jen jsme se dozvěděli důležité informace o lokálních alkoholech 🙂
Na mapách jsme si vyhlídli místečko na spaní, které je v kopcích nad Porto Moniz a mělo být opuštěné. Co se nestalo, když jsme dorazili k odpočívadlu a hned vedle měli v restauraci oslavu narozenin. Takže nás ještě v noci za tmy čekalo hledání alespoň mírně skrytého místa (Na Madeiře se může volně kempovat jen ve vytyčených kempech a mělo by se zažádat o povolení ZDE). Jinak je to z vlastní zkušenosti jedno, nikdo nás nepřišel zkontrolovat, a pokud jedete na Madeiru mimo cca duben – říjen, tak nepotkáte ani moc lidí.
DEN DRUHÝ
Protože jsme se krásně vyspinkali a ráno je ještě krásněji než večer (už nefoukal tolik silný vítr, mohli jsme v klidu posnídat a přebalit krosny jako je potřeba. Už jsme si konečně mohli udělat obrázek o tom, jak to na Madeiře vypadá a po kterých horách polezeme.
Po ranní hygieně a snídani jsme se vydali na prvních zhruba 15 km. Bohužel jsme spali na kopci, který nenavazuje na ten další kopec žádnou pěknou cestou, takže jsme museli sejít asi 400 výškových metrů dolů k moři, kde jsme málem i skončili. Nikomu se už nechtělo dál.
Od moře nám cesta pokračovala zase nahoru, tentokrát už nějakých 1100 výškových metrů až do kempu. Začínalo to blbě, hned takový drsný výšlap, samé schody. Nejdříve jsme se museli dostat tam, kde jsou ty pěkné cestičky, kterými je Madeira známá.
V nějakých 900 m.n.m už to začínalo vypada slibně i pro moje nohy. Jakože možná něco ujdu. Cestička byla krásně po rovině, mírně kroucená, většinou kolem skály a první viditelná známka levády. To je ten vodní kanál, kolem kterého vedou turistické cesty.
Ještě že na některých vyhlídkách svítilo krásně sluníčko a vyzývalo k tomu si odpočinout.
Ale všechno pěkné jednou končí. A tady to skončilo asi kilometr před naším kempovištěm. Poslední krásné místečko s vodopádem a pak hurá kilometrové stoupání dalších 200 výškových – zase po schodech. Alespoň nám není zima, je krásně sluníčko.
Slunečno jsme měli alespoň do té doby než jsme se dostali na hranici 1100 m.n.m. V tu chvíli jsme vlezli do mraků a nešlo nic vidět. Tak jsme pomocí vysoce citlivé orientační schopnosti našli kemp, u něj dům a za domem místo, kde foukalo o něco méně než jinde. Tak jsme rozbalili naše přenosné domovy a šli vařit, teplé jídlo, které nakonec přišlo více než vhod.
DEN TŘETÍ
Po probuzení, opět do mraků, jsme posnídali a vyrazili na další strastiplné dobrodružství. Už jsme začínali mít obavy, že z celé dovolené zbudou jen vzpomínky na mraky, ale nakonec se obavy rozplynuly, jako ty mraky. Mraky byly prostě jen na tom jednom vrcholku, kde jsme museli zrovna spát. No každopádně jsme dopadli určitě lépe než ti, kteří museli odložit své boty a už je nikdy nepoužít.
Alespoň ta cesta nešla příliš do kopce, ale víceméně se houpala po vrcholcích. Takhle by to šlo. O kopec vedle už jsme ze sebe museli začít shazovat svršky. Začalo nám svítit sluníčko a někteří (já) jsme se spálili jako to růžové domácí zvíře, co z něj je vepřové maso.
Na horizontu jsme viděli hodně daleko, dokonce větrné elektrárny a hodně se nám leskly v dálce zájezdové autobusy německých a anglických turistů, kteří se chodili procházet po těch rovných levádách. O schodech a těžkých trasách ani zdaleka neslyšeli a potom všude do světa roztrubují, jaká že to vlastně ta Madeira je 😀
Souhlasím s tím, že je krásná, ale jakmile člověk začne využívat vše, co nabízí, někdy toho začne litovat 🙂 ale jen na chvíli. Pak chce jít zase dále a poznávat více.
Trošku se nám zkomplikovala cesta, kterou nemá nikdo zdokumentovanou, protože jsme měli dost práce s prodíráním se křovinama (hold se někdy zkratka nemusí úplně vyplatit) – ale na delší trasu nemáme dost času.
Dorazili jsme na rovinatou levádu s názvem Leváda 25 fontán. Za fontánu je považován vodopád a těch tam opravdu bylo požehnaně. Sice to byly takové pidi vodopádky, ale bylo jich tam dost. Tak to Péťa všechno pofotila a protože začalo být opravdu pozdě, tak jsme vyrazili hledat kemp.
Jaké překvapení bylo, že u kempu byla taková jednoduchá restaurace, tak jsme využili možnosti a dali si místní večeři. Hlavně že čepovali pivo. To bylo to nejpříjemnější, co nás mohlo potkat po prodírání se lesem.
Postavili jsme stany a šli jsme se připravit na další den, který už neměl být tak jednoduchý. Protože jsme se špatně spočítali v plánování a neověřili jsme si délky a časy tras. Těch 11km bylo docela vpohodě, ale to víme až teď. Celý den jsme šli s vědomím, že jdeme 20km a další den nás bude čekat dalších 20km.