V minulé části jsme se prokousali prvními dny na Madeiře. Naše lowcostové cestování občas zahrnuje cestu přes více zemí než je potřebné :-), ale nakonec bylo úspěšně završeno na ostrově věčného jara. V hlavním městě Funchalu jsme nakoupili zbývající zásoby a vrhli se do nitra ostrova.
V prvních 2 dnech cestování jsme si vyzkoušeli jaké to je spát v mracích, klesat a stoupat stovky výškových metrů a nechat se zlákat otevřenou kavárnou k tomu, abychom u ní i přespali….
DEN ČTVRTÝ
Tak hurá do dalšího dne. Protože jsme celý jeden den letěli, tak je to náš turistický 3. den, celkově však čtvrtý. Po pivku jsme byli čerství, výhledy skýtali potěšení, tak dokud nám to šlo, tak jsme vyrazili. Jaké překvapení, že zase po schodech směrem nahoru.
Alespoň to stoupání nemá být tak hrozné, už žádných 1000 metrů převýšení, jen nějakých 200-250. To už jde, vyšlapali jsme na kopec, kde jsme viděli na všechny strany. Tak jsme vyfotili výhledy, panoramata, lenochy a šli jsme po levádě dál. Ta teda neměla očividně dost vody nebo ji někde ucpali 🙂 Péťa si pro změnu libovala v květinách.
Podařilo se nám dostat na další horizont, tentokrát parkoviště zájezdových autobusů. Kolem se pohybovalo pár krav a telat, a protože jsme taky telata, tak jsme se snažili infiltrovat. Nahoře jsme narazili na silný sluníčkový žár. Všude bylo žlutě, krásně jsme koukali až k moři. Snad nám počasí bude vycházet i dál.
No jo, jenže jsme zjistili že jsme ušli asi 7 km a nejsme ani ve čtvrtině dnešní cesty. To je nějaké divné. Tak musíme zamakat, už je skoro čas oběda a dlouhá cesta před námi. Začíná nám docházet voda, praží na nás sluníčko, to nám vůbec nepomáhá. Jako jo, je pěkně, moc, ale bez vody se to blbě zvládá.
K tomu je celá leváda pokryta dělníky, kteří ji teprve staví. Nemáme důvěru ani v kousek potůčku, stejně si ale vodu nabíráme. Kdyby náhodou došla i poslední láhev, ať máme rezervu.
Už docela rozumím tomu konceptu, proč je tam fotovoltaická elektrárna a větrníky. Kdyby totiž občas nefouklo, tak už jsme asi padli. Už jsme prošli asi půlku trasy, ale bylo už kolem 3 hodiny odpoledne. To nevypadá vůbec dobře. Nikde žádný stín, kde bychom se na chvíli schovali. Pálí nás už i nohy v botách.
Poslední kus toho úmorného pochodu smrti na sluníčku. Hurá, bylo tam nějaké bývalé kempoviště se záchody, kde tekla voda, tak vyměňujeme tu z potůčku. Hodně stínu nás přesvědčí, abychom si i něčeho zobli. Ještě nás pěkný kus cesty čeká. Ve stínu jsme si konečně přeměřili dnešní kus trasy, a víme kde udělali soudruzi chybu.
Věděli jsme, že jsme si jeden den ukradli asi 2 km a druhý den je budeme muset ujít, ale realita byla o něco děsivější. My jsme spací místo posunuli dvakrát, ale přepočítali jen jednou, takže jsme předchozí den ušli necelých 12km místo 20 a tímpádem nás další den místo 19 čekalo krásných 27km.
Konečně procházíme i stinnými místy, musíme ale rychle, není čas koukat moc kolem sebe. Chtěli bychom dojít za světla. Už se pomalu začínají zvedat i mraky. To by se nám moc nechtělo, hledat kemp zase v mracích. Vždyť klesáme zase úmorných 700 výškových, abychom si je další den našlapali zase do noh. Tak by nám mohlo alespoň přát počasí.
Moc nepřemýšlíme ani co fotíme. Chceme pěkné fotky, moc fotek, ale spěcháme. Mraky houstnou, ale naštěstí jsou stále níž než my. Už se začíná smrákat. To zajímavé nás ale teprve čekalo.
Konečně jsme zase na levádě, tady by nám to mohlo už odsýpat. Levády jsou převážně po vrstevnicích, tak přidáváme do kroku. Víme, že přijde tunel, ale rozhodně nečekáme takový tunel. Z levády tam tryská voda, budeme mokří. V tunelu je tma.
Nasazujeme pláštěnky na krosny, oblékáme si bundy a čelovky, ať něco vidíme. Vzhůru na to. Tunely jsme takové potkali 2. Ten první byl v pohodě výškově. Nemusel jsem se moc krčit, a vlezl jsem se i s krosnou (já a moje krosna jsme takový měřák – když se vlezu já s krosnou, vlezou se všichni.) Hůře na tom byla cestička, občas se úžila, občas byla mírně rozbitá, člověk nemohl koukat jen před sebe, ale i pod nohy. Aby neudělal krok vedle, voda vedle byla docela hluboká.
Druhý tunel byl na tom lépe s cestičkou, ta byla pevně opravená, ale za to když jsem slyšel, že dře o strop už i Péťa, která standardně nemá žádný z mých výškových problémů, tak jsem se začal bát. Strach byl na místě. Koupat jsme se nechtěl nikdo.
Ven jsme vylezli už za tmy. Takže jsme to nestihli a budeme hledat po tmě.
Poslední kousek, který nás měl nasměrovat do kempu jsme vzali raději po hlavní cestě. Ještě že tak, protože se nám nakonec až tak daleko do kempu nechtělo, tak jsme to zakempili na odpočívadle, kde byl zákaz všeho, protože soukromý pozemek. Měli jsme to ale blízko k vodě a další den nebudeme muset šlapat tolik metrů do kopce 🙂
DEN PÁTÝ
Dá se říct, že náš den D. Máme vystoupat (zase) 1000 výškových metrů a vystoupat na nejvyšší horu Madeiry. Po snídani jsme se tedy vydali po cestě zase zpátky na rozcestí, ze kterého se vydáme na cestu.
Překvapivě cesta začíná schody. Těch schodů je moc, ale na druhou stranu hned po ránu je to lepší, než když už má člověk v nohách něco nachozeno a je unavený a zpruzený. Prvních 500 výškových bylo fajn, měli jsme krásné výhledy, mraky se držely pod námi, což slibovalo ničím nerušené slunečné počasí.
Problém zase nastal, když v tom parném dni začala docházet voda. To jsme pak dali zavděk i jedinému pramínku, ze kterého jsme si naplnili, co se dalo. Ale strávili jsme u něj skoro třičtvrtě hodiny – tekl takovým malinkým čůrkem, takže než vygeneroval 6 litrů vody, tak to trvalo.
Konečně jsme se dočkali. Nejvyšší hora Madeiry (Pico Ruivo), my máme krásné počasí a vidíme všechno. Posledních pár stovek metrů bylo sice už docela rizikových, ale nakonec jsme tady. Stihli jsme to akorát na západ slunce. Ten v obležení hor a mraků vypadá úchvatně.
Všechny dny jsou docela vyčerpávající, ale tímto by se to mělo všechno zlomit. První půlka dovolené byla náročná, ta druhá by měla být jednodušší v tom, že bychom měli spíše klesat než stoupat a pozvolna se dostat až na východní cíp ostrova. Tak uvidíme jak mapy lžou 🙂
Na vrcholku jsme tak dlouho, dokud to jde, pak ale začne foukat trošku chladný vítr, tak si jdeme k útulně postavit domov a navečeřet se. Zvedá se vítr i mraky, tušíme problém.
DEN ŠESTÝ
Stalo se, co jsme očekávali. Mraky vystoupaly trošku výš, už nejde nic vidět ani z vrcholku nejvyšší hory, v noci jsme zase zmokli. No co se dá dělat, musíme vyrazit dál. Dnes nás čeká menší sestup, pak znovu výstup do 1800 m.n.m. a pak už jen zasloužené klesání.
Sice jsme na sebe zase přestávali vidět, všude byly mraky, Péťa si vzala i pláštěnku, já zůstal jen v nepromokavé bundě a vydali jsme se na cestu.
Na hřebenu jsme potkali jen několikrát takovou vysokohorskou slípku, která naštěstí nebyla útočná. Docela se divím, že přežívá právě tak vysoko a ještě k tomu, když je hnusně. Všude bylo „mlíko“, takže výhledů jsme si moc neužili. Škoda, tady je to docela pěkná oblast, a část trasy, která je přímo po hřebeni a jde za normálních okolností vidět daleko na obě strany. Nám ale pouze fouká silný vítr a prší.
Dočkali jsme se i dalších tunelů, ale tyhle byly docela v pohodě, jen občas v nich byly kaluže. Nebezpečnější teda byli spíše schody, které byly mokré a klouzaly (to můžu potvrdit). To bude teda den, jestli v tomhle půjdeme pořád.
Co nás potěšilo a to hodně, byla otevřená bouda na vrcholku Pico do Arieiro, na který jsme opět vystoupali. Tentokrát i s obsluhou, tak jsme zabrouzdali dovnitř, vybrali jsme si jídlo a pití (rozuměj pivo) a dali jsme sušit věci. Tak dobrou rajčatovou polévku jsem ještě nejedl. Škoda, že jsem si nejdřív objednal kuřecí vývar – ten tak dobrý nebyl. Nechali jsme si načepovat pivo, vyzkoušeli jsme Madeirskou specialitu Poncha – rum, ovoce, med, které chutná prý jako vodka s džusem.
Pak jsme ještě několikrát zopakovali tu pivní část, já jsem si dal ještě svou porci rajčatové polévky a co nejvíce jsme oddalovali odchod do té zimy venku. Ještě k tomu, když začalo pršet.
Po několikerém zabloudění, několikerém prodírání se bodlavými křovinami a deštěm se nám podařil dorazit do městečka, které mělo mít kempoviště. Nejdříve jsme prošli kolem další stanice mladých přírodovědců, kde jsme chtěli ráno doplnit vodu, pak jsme začali hledat kemp. Ten jsme našli po nějaké době trošku dál od cesty. Ano, vypadá to jako kemp, ale není tady voda, pojďme hledat dál.
Voda teda nebyla nikde, resp. kohoutky byly všude, ale nešly pustit a nebo nebyly napojeny na vodu. Tak to asi zůstaneme poblíž té přírodovědné stanice. Postavili jsme si stany na plácku, který měl být jakousi pozorovatelnou ptáků. Nám to přišlo spíše jako odpočívadlo.