Byla jarní sobota, předpověď počasí slibovala příjemné teploty okolo 15 °C a převážně slunečno … Takže jsme opět nažhavili stránky mapy.cz, vybrali poměrně náhodně nějaké místo na mapě a vyrazili směr poznání nových míst 🙂
Ten den nás mapa trasy vyvedla trochu dále z Prahy, a to do chráněné krajinné oblasti Českého lesa. Na programu byla původně 26 km, nakonec (díky soutěživé náladě a dostatku času) 32,5 km dlouhá trasa vedoucí až k samotné hranici se sousedním Německem.
Mapa trasy
Startovali jsme v nadmořské výšce 643 m.n.m v Lesné na Tachovsku. V celé obci není žádné oficiální parkoviště, nicméně míst vhodných na několikahodinové zaparkování auta je zde poměrně dost. My jsme si vybrali plácek u místního obchůdku.
Výchozí bod – obec Lesná
U auta jsme velmi rychle koukli na mapu a zkontrolovali, že máme začít túru po modré turistické značce. Na nic jsme nečekali a lační po plánované procházce vyrazili směrem k místnímu kostelíku, neboť tam na nás již z dálky koukala modrá značka. Za místním hřbitovem, asi po půl kilometru chůze po silnici, jsme narazili na první odbočku a bohužel i na problém. Tam, kde měla trasa vést, vůbec nevedla. Navíc turistický ukazatel nám sděloval, že body naší budoucí cesty jsou umístěny ve směru, ze kterého jsme právě přišli. A tak jsme zjistili, že jsme naši trasu popletli hned na prvních deseti metrech ještě u auta, když jsme se vydali opačným směrem. Naštěstí jsme lidé inteligentní a tak víme, že naplánovaný turistický okruh se dá jít oběma směry, tedy i „pozpátku„. Aby již ušlé kroky nepřišly vniveč, rozhodly jsme se pro obrácenou variantu trasy.
Zabrousili jsme tudíž do lesa, kde nás hned uvítal vskutku fotogenický Spálený rybník. Soudě podle několika grilovacích míst (včetně samotných grilů) umístěných v bezprostřední blízkosti rybníku a také přilehlého přístřešku je místo zřejmě oblíbenou lokalitou pro letní pikniky.
Spálený rybník
Když jsme rybník vyfotili ze všech možných i nemožných stran a úhlů, pokračovali jsme od něj lesními cestami dále přes rozcestníky U jedlí a Farský les, až jsme došli k bývalému loveckému zámečku Ostrůvek. Ten, zřejmě stejně jako okolní budovy, zrovna procházel rekonstrukcí. U zámečku se nacházela také pěkná Lesní kaple, uvnitř ale byla prázdná bez jakéhokoliv vybavení či ozdob. Škoda no.
Bývalý lovecký zámeček Ostrůvek
Cestou jsme také potkali několik prostor, které zřejmě v minulosti sloužily místním jako sklepy.
Naši další zastávkou bylo vyhlídkové místo Šelmberk, které se nacházelo na stejnojmenném skalním útvaru. Nutno dodat, že vyhlídka spočívala pouze v rozhledu do korun a kmenů okolních stromů, které vrchol vyhlídky jednoznačně převyšovaly. Nicméně byl zde klid a svítilo sem sluníčko, tak jsme si na vršku kamene udělali první krátkou odpočinkovou pauzu, abychom načerpali síly na další cestu.
Vyhlídka a skalní hrad Šelmberk
Poté jsme pokračovali po zeleném turistickém značení přes rozcestník Pod Mlýnským vrchem až ke Zlatému potoku, kde jsme si dali další, tentokrát obědovou pauzu. S pozitivními účinky chleba s paštikou na naši mysl jsme zde také usoudili, že máme ještě dost času a že když nám počasí přeje, tak že si původně naplánovanou trasu prodloužíme o cestu na rozhlednu Havran.
Rozcestník Zlatý potok
Po zdolání prvního (a zároveň i posledního) výraznějšího kopce a následně i zbytků železné opony jsme konečně stanuli před rozhlednou Havran. Nicméně to nejtěžší (aspoň některé z nás) teprve čekalo – pokořit velké množství drátěných schodů rozhledny. Naštěstí moc nefoukal vítr, takže se rozhledna pod nohama jevila docela stabilně (uff).
Zbytky Železné opony a rozhledna Havran
Výhledy z rozhledny byly krásné a daleké..
..a taky vysoké…
Když jsme se dostatečně pokochali výhledy a byli s nohama již zpátky pevně na zemi, vyrazili jsme dále, po česko-německé hranici směr Křížový kámen.
Cesta po česko-německé hranici až na hranici s ….. Německem, áno!
Od Křížového kamene jsme pokračovali po cyklostezce k rozcestníkům U Křížového kamene, Pod Mraveništěm až k bodu Vašíček – rozcestí, kde jsme se už napojili na červenou turistickou značku. Za nedlouho jsme dorazili k pozůstatkům budov bývalé vojenské pohraniční stráže Vašíček. Tyto objekty jsou již dlouhou dobu opuštěné, z větší či menší části zbořené a působili tak trochu strašidelně.
Stanoviště bývalé pohraniční stráže Vašíček
Šlapali jsme dál, až jsme dorazili k Oboře hájovna. Tady jsme v přístřešku, za dohledu neuvázaného koně a několika koz, dojedli poslední zbytky svačiny, kterou jsme měli s sebou a vyrazili na poslední část naší trasy.
Obora Hájovna
Finální úsek cesty pokračoval příjemným lesem, někde dokonce i s vůní právě páleného dřeva.
Po celou dobu jsme míjeli velké množství mysliveckých posedů, které byly téměř na každém kroku…
…podmáčených stezek…
…a došlo i na vodní příkopy 🙂
My však k autu dorazili se suchými ponožkami, takže jsme po cestě domů výlet zhodnotili jako úspěšný 🙂
Pár praktických informací na závěr: Výškový profil byl mírný, kopec jsme potkali pouze výjimečně, celá trasa (32,5 km) nám i se třemi cca 15 min přestávkami zabrala přibližně 8 hodin. Cesta byla v březnu často dost podmáčená (i když v uplynulých dnech nebyly žádné srážky), někde dokonce tekl přímo přes stezku potok. Nicméně turistické značení bylo všude tam, kde bylo potřeba, takže s malou dávkou pozornosti se nebylo možné ztratit 🙂